Štěpánka Kopřivová

"Když jsme přišli do Rejchartic, naši sousedé byli Čehovští. V Dobrém Poli bydlelo hodně Čehovských. Ti nám tam zatopili s pilinami, a tak když jsme přijeli, bylo zatopeno a zameteno. Jinak to bylo hrozné. Nastrkali nás do toho domku, babička si sedla, měla na sobě vlňák, tak se klepala, plakala a modlila se. Pak se podívala ke dveřím a říká: ´Johanne, co to je?´ ´Ale to nic, to jsou krysy.´ Co, babička vyskočila na stůl a že nejde dolů, že s tím musí něco udělat. Tak moc se bála. Zvenku, ze dvora, byla taková díra, že by i kočka prošla, nejen potkan. Rohy vrat byly rozkousané. A babička ne, děda že to musí hned spravit. Tak děda donesl nějaké desky a spravil to. Druhý den přišel starosta a říká: ´Tak jak jste se vyspali?´ A babička na něj, no takový domek, kde jsou samé myši… A on na to, z toho si nic nedělejte, panímámo. Mně sežraly svatební oblek. Tak si můžete myslet, co tam těch myší bylo. Babička hned řekla dědovi: ´Podíváš se po druhém baráku, tady nezůstaneme.´ Ale spravili jsme to, všechno jsme pospravovali."

"Byli jsme tam rok, druhý, a bylo tak hezké počasí, jak tady není zvykem. Tady je mráz, pořád sníh, letos jsme měli tři metry sněhu. Strašné. No a takový byl ten rok 1950. Potom, v tom jednapadesátém, druhém, třetím, to jsme seli, jak jsme byli zvyklí. Babička chtěla okurky, tak si nasadila okurky, mák jsme měli, tady jsme to prodávali. A babička řekla dědovi, vidíš, že prý tu nic neroste. Když tu nic nezasadí, tak jak by jim něco mohlo růst? No a dědeček říkal, jen počkej, počkej, však se dočkáš, co bude. No a ten třetí rok, to už byl pořádný mráz a už nic nenarostlo. Obilí, to jsme měli takové malé. A pak už zase po nás chtěli, ať vstoupíme do družstva. Maminka jim řekla, ať si vezmou všechno, že to její není."

"Když jsem byla o něco větší, onemocněla jsem. Matka mě vzala do Mikulova a viděli jsme tam spoustu lidí. Později jsem se dozvěděla, že to byl pochod smrti (brněnských Němců). Byli to staří lidé, měli ruksaky a ranečky. Před mikulovskými kasárnami se tlačili, někteří padali na zem. My s matkou jsme ani nemohly přejít silnici, museli jsme čekat, až se přehrnuli. Lidé padali na zem, psi a vojáci nás nechtěli pustit, dokud se lidé nepřehrnuli do těch kasáren. Do dneška si pamatuji, jak na zemi byla spousta krve. Psi to lízali a lidé křičeli a plakali. I teď po letech si na to vzpomínám. Po letech, když jsem se vdala, jsem slyšela v rádiu zprávu, že to byli brněnští Němci, kteří museli pryč. Neměli nikoho, žádné dcery, žádné syny, zůstali a při odsunu se nevědělo, co s nimi. Za hranicí je už nechtěli, ale v Brně taky zůstat nesměli."

" Když jsme šli do první třídy, já už jsem šla vlastně do druhé. Ale ta má první třída nestála za nic. Bombardovali Rakousko, tak to o ničem nebylo. Uměla jsem toho málo a oni že teda ne, že nepostoupím. No ale můj děda, ten byl strašný organizátor. On nás pořád vedl k tomu, abychom nebyli pozadu. Tak si pozval inspektora, a když jsme uměli otčenáš chorvatsky, česky a německy, tak jsme postoupili. A kdo neuměl, nepostoupil. Náš děda trval na tom, že doma to přeci umíme, a tak jsme postoupili. Všechno jsme dohnali, ale nechtěli nás pustit."

"Byl tam jeden žhář, který se nastěhoval s kopou dětí. Dokonce si ještě pamatuju, že se jmenoval Škarpa. Na dědině si vybral barák, který měl nejmíň osm oken, byl to takový velký, krásný dům. Nevím, co se mu nelíbilo, ale stále si vymýšlel, pořád chtěl trochu vyšší barák, ne ty nízké domky. A tak shořel první dům. On sebral kupu děcek a šel s nimi do pole. Během té doby barák lehl popelem a oni se přestěhovali na druhý dům. Všichni sousedé už se báli, protože to zapálil on. Myslím, že v krátké době takhle lehly čtyři domy. Prostě, když už se mu dům nelíbil, tak ho zapálil."