monsignore František Radkovský

* 1939

  • „Začátkem března, to si pamatuju, někdy desátého března v neděli, jsem umýval a utíral nádobí po obědě, byla asi neděle, a volal pan biskup Liška: ,Prosím pěkně, mohl byste zítra za mnou přijet do Prahy?‘ Ve mně hrklo, protože jsem si řekl: ,Tohle už znám, to nám vyprávěl Vlk, že to takhle bylo.’ Tak tam přijedu a pan biskup Liška říkal: ,Posaďte se. Svatý otec chce vás a Františka Lobkowicze jmenovat pomocnými biskupy v Praze.‘ Mně bylo, jak když do mě hrom uhodí. Říkal jsem: ,Co? To je snad omyl, ne? Já bych měl být biskupem? To prostě nejde. Proč ne třeba Tomáš Halík nebo Aleš Opatrný?’ Na to mi pan biskup Liška řekl: ,Ti mají čas, teď je řada na vás.’ Povídal jsem mu: ,A může se říct ne?’ On mi povídá: ,To jsem tomu monsignorovi z Říma, který mi přišel říct, že mám být pomocným pražským biskupem, říkal taky. On mi tenkrát odpověděl, že ano, ale že se to Svatému otci nedělá.’ Potom mi řekl: ,Dobře, rozmyslete si to, zítra od vás potřebuju dopis, který pošlu do Říma, jestli s tím souhlasíte nebo ne.’ Sebral jsem se celý vyděšený a jel jsem za Karlem Pilíkem, svým duchovním rádcem, na faru do Karlína. Na Cyrilometodějském náměstí. Říkám: ,Karle, průšvih! Já mám být jmenovaný biskupem.’ On se rozesmál a říká: ,To není průšvih, to je vůle Boží!’ Ve mně hrklo, řekl jsem si: ,Vůle Boží? To mě ani nenapadlo, že by to mohla být vůle Boží!’ Karel řekl: ‚My jsme se snažili poctivě vybírat, a když jsi byl vybraný, je to vůle Boží.‘ Já jsem tenkrát ještě italsky neuměl a on [uměl], protože vystudoval v Římě, domluvili jsme se, že mi pomůže napsat italsky ten dopis do Říma, že to teda přijímám. Bylo dohodnuto, že to bude oznámeno 17. března, kdy se slavil svátek blahoslavenýho Jana Sarkandra.“

  • „V létě potom, to jsem tam měl švagrovou na návštěvě s dětmi, dva kluci a děvče, i s dalšími kamarády. A já jsem se domluvil s místními dětmi, co chodily do kostela, že je připravím na první svaté přijímání. Byli jsme domluveni, že přijdou odpoledne. Měl jsem i snoubence na faře, tak jsem k nim mluvil. A teď vidím, že okolo oken jde krajskej estébák, církevní. Toho už jsem znal, ten byl taky při tom vyšetřování. Vyběhl jsem za švagrovou a říkám: ,Jde sem estébák, řekni mu, že teď nemůžu, že mám přípravu snoubenců. Ať přijde za půl hodiny, ještě musíme ty děti vyhnat z fary, aby je tu neviděl.’ Jenže ona šla otevřít dveře a houf dětí za ní. Ona řekla tomu estébákovi, ať přijde za půl hodiny, že tam mám snoubence. Ale děti začaly křičet: ,Co, za půl hodiny, to pak bude mít nás!‘ To byla situace všelijaká! Ale on naštěstí to byl takový strejda, zas nebyl ani tak zlej, ani tak chytrej. Přišel, dal jsem mu kafe, slivovici, jak to bylo zvykem. On říkal: ,V kuloárech v Plzni se proslýchá, že vašemu kolegovi seberou souhlas.‘ Načež ze mě vypadlo: ,No to je chyba, já ho potřebuju.‘ To jsem si naběhl! On říkal: ,No, já o tom nerozhoduju.’ Samozřejmě, že i on o tom rozhodoval! ,Já o tom nerozhoduju, ale můžu se přimluvit, aby mu ho nesebrali, a já bych takhle občas přišel.‘ A já jsem si říkal: ,Ty troubo, tys tomu dal. Takhle sis přivlekl estébáka, že ti bude chodit na faru a budeš spolupracovat. V žádným případě!‘ My jsme měli velkou výhodu, od starších kněží, kteří měli za sebou léta kriminálu, že ti nám jasně řekli: ,S estébákama si nic nezačínejte, to ať vám radši seberou souhlas. To je vždycky špatně.’ Co jsem měl v tu chvíli dělat? Odpověděl jsem mu prostoduše a drze: ,To bude lepší, když už nepřijdete, ta vaše návštěva je vždycky nepříjemná.’ Dovedete si to představit? Ještě jsem říkal: ,Víte, tady ty děti, to je tady švagrová s dětmi, synovci a neteří, a ti si přivedli další kamarády, je tady kravál, já ani nemám klid na práci, když je tady tolik dětí.’ A on říkal: ,To musíte přes ty prázdniny vydržet.’ To byl takovýhle strejc. Od té doby nepřišel na faru. Když něco, tak nás zavolali na estébárnu.“

  • „Stalo se, že se mne (představitelé federálního ministerstva vnitra) ptali: ‚Co uděláte, až k vám přijde petice – 31 bodů? Už je v Sokolově, tak se k vám jistě brzy dostane.‘ V duchu jsem si říkal: Děkuji za nápověď. Pochopil jsem, že nemá cenu zatloukat, že oni přesně sledují, kudy a kam petice jde. Proto jsem řekl: ‚Co udělám? Přečtu si ji. A když se mi bude líbit, dám ji lidem podepsat.‘ Stejně jsem to tak udělal. Tím jsme skončili, oni nic neříkali, nic mi nevyčítali a odjeli. Pro mne to mělo výsledek, že jsem se tenkrát biskupem díkybohu nestal. Měl jsem z toho strach, přeci jen působily tenkrát komunistické tlaky. Stal se pan biskup Liška a pan biskup Lebeda.“

  • „Volá pan biskup Liška: ‚Mohl byste zítra ke mně přijít?‘ Ve mně trochu hrklo, pomyslel jsem si: To nevypadá dobře. Tak jsem tam přijel. Vyzval mne: ‚Posaďte se.‘ Posadil jsem se. A pan biskup říká: ‚Svatý otec vás a Františka Lobkowicze chce jmenovat za pomocné biskupy pana kardinála Tomáška tady v Praze.‘ Já jsem vyskočil, povídal jsem: ‚Co? Mne? A proč ne třeba Tomáše Halíka nebo Aleše Opatrného?‘ Odpověděl: ‚Protože ti mají teď čas, teď jste na řadě vy.‘ Jsem říkal: ‚To je velikánský omyl. To přece není možné – já a biskup. A může se říct ne? Musím to přijmout?‘ Pan biskup Liška řekl: ‚To jsem se tenkrát také ptal arcibiskupa Colasuonna, který mi oznamoval, že mám být biskupem, jestli mohu říct ne, jestli mohu odmítnout.‘ A on řekl: ‚Můžete, ale Svatému otci se to nedělá.‘“

  • „Přišel ke mně estébák. Jejich styl byl, že si vždy chtěli člověka nějakým způsobem chytit. Takže začínali rozhovor: ‚Líbí se vám tady, viďte?‘ My jsme měli štěstí, že na setkání kněží z Hnutí fokoláre jsme měli kněze, kteří prožili léta vyšetřování a kriminálů. Ti nás jasně poučovali, co bychom měli a co neměli dělat. Co estébákům neřekneš, to nevědí. Basta. Zadruhé je potřeba jim vždy dát najevo, že na ničem nelpíš; že nelpíš ani na faře, ani na svém kněžství. Protože jinak tě budou mít za co chytit a držet v šachu. To jsem také později zjistil od jednoho kněze, který působil v Plzni. Předtím byl vysokým funkcionářem Pacem in terris. Říkal jsem mu: ‚Měl by ses lidem omluvit a vysvětlit jim, proč jsi vlastně v Pacem byl.‘ On říkal: ‚Víte, já jsem si neuměl představit, že bych nemohl fungovat jako kněz.‘ A proto ho drželi a trpěl kvůli tomu, bylo to hrozné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 04.02.2015

    (audio)
    délka: 01:30:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Karlovy Vary, 22.03.2022

    (audio)
    délka: 02:25:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jít tam, kde mě Bůh chce mít

František Radkovský, portrét z mládí
František Radkovský, portrét z mládí
zdroj: archiv pamětníka

František Radkovský se narodil 3. října 1939 v Třešti u Jihlavy. Jeho otec se živil jako živnostník – truhlář. Pamětník vystudoval jedenáctiletou střední školu v Telči a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Specializoval se na matematickou statistiku. Po promoci a vojenské službě pracoval jako statistik ve Státním výzkumném ústavu pro výzkum automatizace sklářského průmyslu. Poté přešel do Pedagogického ústavu Československé akademie věd. V letech 1966–1970 absolvoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu pražskou v Litoměřicích. A v roce 1970 jej pražský biskup František Tomášek vysvětil na kněze. Dva roky pamětník působil jako kaplan v Mariánských Lázních. V roce 1972 se stal farářem ve Františkových Lázních, kde zůstal až do roku 1990. V té době se zapojil do společenství katolických kněží a laiků – tzv. Hnutí fokoláre. Opakovaně jej vyšetřovala a sledovala Státní bezpečnost, která ho evidovala jako tzv. nepřátelskou osobu. V březnu 1990 jej papež Jan Pavel II. jmenoval titulárním biskupem aggarským a pomocným biskupem pražským. Dne 7. dubna 1990 pamětník přijal biskupské svěcení z rukou kardinála Františka Tomáška. V letech 1990–1993 vykonával funkci generálního sekretáře Biskupské konference ČSFR a později České biskupské konference. Dne 31. května 1993 jej papež Jan Pavel II. jmenoval prvním biskupem nové plzeňské diecéze. V roce 2014, kdy mu bylo 75 let, nabídl podle zvyklostí Svatému otci svou abdikaci, a ve službě zůstal do roku 2016. Jako emeritní plzeňský biskup žije v roce 2022 v Karlových Varech ve farnosti Povýšení sv. Kříže, příležitostně vypomáhá při bohoslužbách a pracuje pro místní charitu.