Věra Fexová

„Pamatuji se, že jsme se probudili 1. května ráno a těšili jsme se, že je volno. Přišla jsem dolů, podívala jsem se z okna a viděla jsem, že je sníh. 1. května 1945 padal sníh, to si pamatuji dodneška. Jak se tak dívám z toho okna, tak jsem viděla, že po té ulici směrem k nám z kopečka jde německý voják. A on, když jsem se koukala z toho okna, tak zamířil k nám. Nevím, co ho to napadlo. Přišel a samozřejmě mluvil německy, jestli někdo u nás mluví německy. Maminka nemluvila, já jsem si tedy něco pamatovala z té němčiny. Tak jsem se s ním pokoušela domluvit. A on mně vysvětlil, že přišel proto, že přivedli hlavně ruské zajatce, které ubytovali ve stodolách toho dvora, který byl u hradu, v tom zámku. A že jim chce uvařit jídlo. A viděl u nás takový kotel, ve kterém jsme vařili pro slepice, bylo to na dvorku a na elektriku. Chtěl, jestli bych s ním šla ještě někam, kde to také mají, že by pro ty zajatce uvařil nějaké jídlo.“

„No a potom, když už bylo v Praze povstání a už byl konec války, tak já jsem si myslela, že to dopadne tak, že ti Němci utečou. Myslela jsem si, že utekli ti, co hlídali ty Rusy, zajatce. Pak ale – je to pár let – jsem se dozvěděla, že jak se udělaly ty Revoluční gardy, tak že ty Němce zabily. Že jsou tam pohřbeni někde mimo hřbitov. To jsem nevěděla, to mně neřekli, až v Brně jsem se to dozvěděla od jedné dívky, která se vrátila do Brna, byla to sestra mého kamaráda, tak ta se to dozvěděla a řekla mi to. Ti zajatci se tam dožili konce války. A když ti Němci pak utekli nebo prostě zmizeli, tak jsme si mohli ty zajatce rozebrat a vzít si je domů. Protože oni tam museli zůstat až do 17. května a čekat na nějakou evakuaci domů. Abychom jim nemuseli nosit jídlo v těch kýblech, tak jsme si je rozebrali a do každé chalupy si každý někoho přivedl. Takže já jsem si přivedla domů dva ruské zajatce a dva Australany.“