Jarmila Jarkovská

„Tam to (kurz) bylo jedna ku pěti v tej záložně a tam to bylo nula. Tak jsem šla vyměnit 175 tisíc a přinesla jsem z toho sedm tisíc. A tatínek mně povídal: ‚Tak a teď se jdu voběsit. Ty seš na vdávání, bratr Jenda je na ženění, a nikde nic.‘ A já jsem povídala: ‚Tak to ne, tatínku.‘ Jednotka byla – jak se to jmenovalo za družstva – pracovní jednotka byla osum korun. (Pan Jarkovský, spoluobčan z Polánek: ‚Ano, na osmi korunách se začínalo na začátku roku a pak byly doplatky.‘) A tatínek povídal: ‚Tak a já se jdu voběsit.‘ A já mu povídala: ‚Tak to teda ne, tatínku! My tě uživíme!‘ Maminka už nemohla, ta měla vykloubenou páteř, tatínek byl o deset let starší než maminka, a já jsem povídala: ‚My tě, tatínku, uživíme...!‘“

„To bylo těžší... Sice ti Němci nedělali pardon... Kdo měl nějaký schovaný zásoby, když přišli na rekvizici, tak hospodáře postavili většinou na půdě na sýpce a tam ho zastřelili, bez řečí, hned. Tatínek měl to štěstí, že mluvil německy, on měl celý tři měšťanky v Německu. Protože děda ho dal někam do Broumova za plat k nějakýmu panu řídícímu do rodiny, a tak uměl výborně německy, tatínek. Tak když ta rekvizice přišla, no tak německy pozdravili, tatínek je německy pozdravil, a oni se na náspi otočili a šli pryč...“