Irina Doguzova

* 1967

  • „Teroristi chtěli vyjednávat, ale nikdo s nimi nevyjednával. Nevím proč, seděla jsem uvnitř a viděla jsem, že chtějí vyjednávat, ptali se na telefony, ale žádné vyjednávání neproběhlo. Doufali jsme, že vláda něco udělá, ale nic takového se nestalo, a čím víc času uběhlo, tím víc mi bylo jasné, že to nemůže skončit dobře. První den jsem měla naději, druhý den už méně a třetí den mi bylo jasné, že je konec.“

  • „Ztratila jsem ale syna, a to je taková bolest, kterou ani roky nezhojí. Říká se, že čas léčí, ale není to pravda. Například loni, když jeho vrstevníci maturovali, tak moc jsem ho chtěla vidět vedle nich... Je to strašně těžké... když vidím jeho spolužáky, moc chci, aby tady byl se mnou... Fyzicky jsem zraněná vážně nebyla, nějaké odřeniny, popáleniny, ale ta duševní bolest, ta mi zůstane na celý život... (Kdo podle vás může za jeho smrt?) Zaprvé za ni můžou teroristé a zadruhé vláda, která neudělala nic pro to, aby nám pomohla. Chtěli za každou cenu zničit teroristy, i za cenu dětských životů.“

  • „Prvního září jsme šli s dětmi do školy. Oni stáli se svými třídami a učiteli a já jsem si povídala s rodiči, než začal slavnostní nástup. Pak začala hrát hudba, poletovaly balonky, pak se ozvaly výstřely. Myslela jsem si, že je to špatný vtip. A to už obsazovali školu. Ze začátku jsem vůbec nechápala, co se děje, než někdo zakřičel, že je to teroristický útok. Běžela jsem za dětmi, hledala jsem je. Našla jsem mladšího, Marka. To už nás obklíčili a my jsme běželi do dvora školy k oknům. A starší, Artur, nás našel sám. Přiběhl k nám, sedl si a řekl: ‚Mami, já se moc bojím.‘ Uklidnila jsem ho. Pak nás donutili vlézt dovnitř okny, a tak se z nás stali rukojmí...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Beslan, 01.06.2014

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Pamětníci teroristického útoku v Beslanu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nakonec si za své utrpení můžeme vlastně sami

Irina Doguzova
Irina Doguzova
zdroj: archiv post bellum

Irina Doguzova se narodila ve Vladikavkazu v roce 1967. Vyučila se dámskou krejčovou. V roce 1994 se vdala do Beslanu. Má pět dětí. Nejstarší syn Artur zemřel při teroristickém útoku ve škole. Třídenní obsazení školy přežili Mark (1996), Alan (1998), dcera Alina (1999) a Laida (2004). 1. září 2004 ji manžel se staršími syny odvezl do školy. Protože neměli hlídání pro malé dcery, otec s nimi čekal před školou. První den školy se totiž ještě neučilo a děti se těšily na krátké slavnostní zahájení školního roku. Prostřední syn Alan zůstal sám doma. Při nástupu na dvoře školy uslyšeli výstřely. Teroristé nahnali pamětnici i se syny do tělocvičny. Zde jako rukojmí proseděli následující dva dny. Třetí den je starší syn přesvědčil, aby se posunuli blíž k posilovně, kde se zdálo, že je o trochu víc vzduchu. První výbuch slyšeli jakoby zvenku. Druhý výbuch zapálil okolí tělocvičny. Střepina způsobila Arturovi smrtelné zranění hlavy. Irině Doguzové s Markem se podařilo utéct. V době přestřelky, která následovala po výbuchu, se schovávali pod stolem. Teroristé donutili rukojmí, aby si stoupali do oken jako živé štíty proti palbě zvenku. Událost zanechala na celé rodině hluboké trauma. Pamětnice dodnes nerozumí důvodům, které vedly k útoku na školu v Beslanu. Ze smrti svého syna viní i vládu, která situaci nebyla schopna vyřešit bez takového násilí.