Jaruška Žolčáková

* 1929

  • „Tenhle ten chlapec, jestli mu bylo čtrnáct patnáct, tak mu bylo moc, prostě byl oblečenej tankista a měl rozstřílený nohy. Seděl tam, takhle držel samopal a my se sestrou, ta byla o čtyři roky starší, tak jsme tam přišly k tomu autu, protože on nevěděl, kam ho vezou. My jsme tam přišly, koukaly jsme na něj a říkaly jsme: ,No, vždyť se neboj, podívej se, vždyť my jsme holky, ty jsi kluk.‘ On stejně starou bačkoru rozuměl, tak my tu ruštinu lámaly, protože náš táta nás učil německy a rusky a udělal dobře. Tak jsme lámanou ruštinou prostě mu vysvětlily, že tady je v bezpečí, že my jsme ošetřovatelky, že tu je doktor s doktorkou, že ho ošetříme. On furt: ,Rozstřílím vás, jak na mě sáhnete!‘ To byla legrace.“

  • „My jsme nebyli v žádném náboženství a šel na takzvaný magistrát tenkrát, aby mi dali rodný list, protože do kostela jsme nechodili, tak jsme šli na magistrát. A oni se ptali tatínka: ,No, a jakpak se holčička bude jmenovat.‘ – ,No, Jaruška.‘ Tak mi tam napsali do rodnýho listu Jaruška. Tak jsem celej život Jaruška, což mně vadí. No, vadí, já nemůžu tatínkovi nic vyčítat, ale je to nepříjemný, když už člověku je pár pátků. A když se ptají na jméno, tak říkám. ,A jak je to? To je Jarmila nebo Jaroslava?‘ Tak vytáhnu legitimaci. Položím. ,Tady to máte.‘ Tak na mě koukají a pak to napíšou tak, jak to má bejt.“

  • „A potom se naši zapojili do odboje. My holky se starší sestrou jsme jí pomáhaly tím, že když někoho zavřeli, tak my jsme chodily po známých a oni nám dávali útržek na chleba třeba, tak jsme jim to dávaly, těm co zůstali bez živitele, takže jsme měly jakýs takýs zkušenosti. Potom jsme pokračovaly dál, a když začala ta příprava na povstání, tak náš otec říkal: ,Víte co, holky, pojďte nám pomoct.‘ – ,A co tam budeme dělat. Střílet neumíme.‘ Ale my jsme byly takový pevný, my jsme se nebály ničeho, i když jsme byly malý holky, mladý teda. Takže nás zavedl do tý věznice. Tam dělal, to už jsem říkala, tam dělal velitele toho útvaru. No, a začli nám tam vozit ty vězně z Pečkárny a z Pankráce. Pohled to byl hroznej. To se nedá vůbec vylíčit, to si neumíte představit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    byt paní Žolčákové, 01.04.2014

    (audio)
    délka: 37:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Važme si, že máme tuhle krásnou zem

s manželem.jpg (historic)
Jaruška Žolčáková

Jaruška Žolčáková se narodila v roce 1929 v pražské středostavovské rodině. Neobvyklé zdrobnělé jméno jí dal tatínek, který si moc přál narození holčičky. Hned se začátkem války se její rodiče rozhodli zapojit do odboje. Tatínek se stal velitelem útvaru v ruzyňské věznici. Jaruška se sestrou sháněly lístky na jídlo a rozdávaly je potřebným. Rodina sama měla nedostatek jídla. Maminka téměř nejedla a své jídlo dávala svým třem dcerám. Během Pražského povstání byla celá rodina na Ruzyni a Jaruška se sestrou pomáhaly jako ošetřovatelky. Pomáhaly každému bez ohledu, zda to byl Čech nebo Němec. Věznice byla pod palbou německé i ruské armády. Rozstřílena byla i vodárenská věž v blízkosti a celá věznice byla okamžitě zaplavena vodou. Dne 9. května za rozbřesku konečně do věznice dorazily tanky Rudé armády. Po osvobození Prahy byla svědkem příjezdu vlaků s vězni z koncentračních táborů. Mnoho známých jejich rodiny válku nepřežilo a marně se je později snažili vypátrat.