Ela Hadwigerová

* 1933  †︎ 2016

  • „V lágru, co můžu říct. Nic jsme nedělali. Dostali jsme jídlo. Mohli jsme tam prát, měli jsme i místnost na žehlení a všechno jsme měli. Na spaní jsme asi nebrali nic. To už tam asi něco bylo. Jenom vím, že já jsem pletla ručně ubrusy. To bylo tenkrát moderní. A nějaký svetry. Šly jsme s jednou paní na jarmark, tam jsme to prodaly. Kdo nechtěl, nedělal nic. Celý rok jsme neměli nic, ani peníze, akorát jídlo. Byli jsme v lágru. Byl tam jeden záchod a u něj fronta. Společně jsme měli určený, kdo umyje chodbu. Na tři sta lidí to už muselo být víc baráků.“

  • „Syn Lojzík. Tady byl jednou učitel Karger a říká: ,Vy děláte chybu. Proč s klukem nemluvíte česky? Už půjde za rok do školy, a neumí česky.‘ Já říkám: ,Já bych špatně naučila. Já neumím tak česky mluvit.‘ Tak jsme ho rok před školou dali do školky. Pak jsme ho šli zapsat do školy, do první třídy. Učitelka Čermáková říkala: ,Lojzík umí ze všech dětí nejlépe česky. Ani ty český děcka tak neumí.‘“

  • „Slováci pořád hledali. Kameny přebrali. Bylo tam dost schovanýho. Nějaký věci našli. (Někdo si tam zakopal nějaké cennosti?) Moc, moc. Dříve byly kávové soupravy nebo polévkové nebo pěkné skleničky. A to jsme si nemohli vzít. Tak lidi to dávali do nějaké bedničky a schovali to. Do lesa nebo někde. Ale něco našli a něco tam ještě je. Ještě tam něco bude. Jedna tam byla, myslím, že ještě žije. Byla u Werwolfů a potom ji odvezli do Ruska. Ale tady byla a říkala, že měli zlato a schovali to někde ke stromům, ale už přesně nevěděla kde. Ale něco tam rodiče schovali.“

  • „Moje maminka měla srdeční mrtvici. Přišla z kostela a spadla a už jí nebylo pomoci. Pan Lux jí dal první pomoc, ale už byla mrtvá. Čekala jsem na ni a nevěděla, že umřela. Až potom, když ji dovezli mrtvou dom. To bylo sto metrů před naším barákem. Táta mě držel v náručí a říkal, že maminka... Byli tam ještě lidi a říkali mu, aby se mnou odešel, abych se na to nedívala. Bylo to v lednu. Sníh, zima. Rakev vzali na saně do Skorošic. Potom to bylo špatný. Měli jsme těžký život.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nýznerov, 21.08.2014

    (audio)
    délka: 02:06:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl tam krásný výhled a každé ráno slunce

Ela Hadwigerová (Schubertová) v roce 1949
Ela Hadwigerová (Schubertová) v roce 1949
zdroj: archiv pamětnice

Ela Hadwigerová, rodným příjmením Schubertová, se narodila 4. září 1933 v obci Kamenné (německy Steingrund) v Rychlebských horách. Její rodiče byli německé národnosti. V šesti letech jí zemřela maminka. Na konci války musel otec v jedenapadesáti letech nastoupit do složek Volkssturmu. Po válce rodinu určili na práci v lese, a proto ji v roce 1946 nezařadili do odsunu Němců. Stali se tak jedněmi z posledních obyvatel horské obce Kamenné, kterou v roce 1961 zbouralo ženijní vojsko a dnes ji připomínají jen kamenné valy, ovocné stromy, staré lípy a velký dřevěný kříž. Všichni známí a příbuzní odešli, a tak rodina na úřadech zažádala o dodatečný odsun. V březnu 1951 odjeli s veškerými osobními věcmi do oblastního sběrného střediska v Liberci, odkud pak měli pokračovat do Spolkové republiky Německo. Nakonec je ale do odsunu opět nezařadili a v táboře strávili dvanáct měsíců. Krátce po návratu na Jesenicko otec zemřel na rakovinu. Rodina se nastěhovala do Nýznerova, kde pamětnice žila až do své smrti 3. února 2016.