Jaroslava Křupalová

* 1935

  • „Sedmého března jí o půlnoci odvezli. Nikdo z nás nevěděl proč. Později nám řekli, že je umístěná ve vazbě v Ruzyni. Jeden náš známý měl modrý mercedes a rozhodnul se, že mě tam zaveze. Maminka mi později vyprávěla o tom, jak se její spoluvězeňkyně paní Hojerová dívala z okna cely a najednou vykřikla: Podívej! Támhle zastavila taková krásná kára a vystoupila z ní holka a nějaký nádherný frajer. Maminka neváhala, vyskočila na římsu a uviděla, že jsem to já. Vůbec však nemohla dát najevo, že mě poznala a že ví, o koho jde. Za nedlouho po tom jí převezli na Pankrác.“

  • „Moje maminka se zapojila do odboje pod vedením poručíka Voborského, který velel celé ilegální skupině. U nás doma díky tomu přespávali čas od času dva studenti. Říkali jsme jim chodci. Jejich úkolem bylo překračovat hranici a převádět lidi. V bytě, kde jsme bydleli, se proto skladovaly různé dokumenty. Když se pak začalo mezi odbojáři zatýkat, tak se to muselo všechno spálit. Dodnes si pamatuju ta roztopená kamna. Jeden z těch kluků měl na krku pověšeného stříbrného andělíčka a často mi říkal: Až to tady praskne, tak pojedeš studovat do Švýcarska a toho andělíčka ti dám s sebou. Byl to bezvadný kluk, jmenoval se Věrek Jarmara a byl z Moravy. Druhý z nich byl Zdeněk Lukavčík z Plzně.“

  • „V našem baráku se pro barikádníky vařilo také jídlo. V té době však nikdo neměl tolik zásob, aby s nimi mohl plýtvat. Sehnala se proto hladká mouka, ze které se nadělaly kynuté knedlíky. Výsledek byl naprosto strašný. Od té doby to jídlo nemůžu vidět. Později mě a Láďu Hefra poslali do obchodu pana Ptáčka, který sídlil na hlavní třídě. V krámě měl mimo jiné i telefon, a tak mu maminka zavolala a zeptala se, jestli by nám mohl dát nějaké potraviny pro barikádníky. Souhlasil, a když jsme k němu došli, tak nás pustil dovnitř. V tu chvíli se před obchodem objevili SSáci. Přímo naproti však bydlel fotbalista dejvického týmu, který po nich začal ze střechy pálit. Oni se začali bránit a nakonec jej sestřelili dolů. Dodnes na to nemůžu zapomenout a každoročně se zastavuji u jeho pomníčku. V podstatě nám tím zachránil život, protože ti SSáci se už díky tomu za námi nedostali.“

  • „Když se u nás scházela skupina Věrni zůstaneme, to já jsem nevěděla tenkrát, že to je skupina Věrni zůstaneme, tak vždycky si tam něco ukazovali a smáli se a otec si to strčil do náprsní tašky. A představte si, já, a bylo mi devět roků, když ho zatýkali, tak jsem si na to vzpomněla, že má něco v tý náprsní tašce, a když ho vedli po těch schodech dolů, tak jsem k němu vlítla, začala jsem ho objímat a šáhla jsem mu, přísahám bůh, do tý kapsy a tu tašku jsem mu vytáhla. To byla taková ta kasírtaška, protože my jsme měli obchod. Můžu vám říct, že když se maminka pak vrátila, byla mimo Prahu, a dala jsem jí to, tak říkala: ,Ježišmarjá, to by byl provaz!‘ A ona, i přesto že naši se pak rozešli, do konce svého života tu kasírtašku, tu náprsní tašku, u sebe měla.“

  • „Když jsme potom s maminkou šly do Bartolomějský, kam jí pozvali k výslechu, a teďka tam takhle visely kabáty a u těch kabátů byla šála, to byla nádherná šála, mýho otce, kterou já jsem hned poznala, a říkala jsem: ,Jéé, mami, hele, to je tátova šála.‘ Ona říkala: ,Mlč!‘ Ale jenom vám chci říct, že po revoluci jsme za tím policistou šly, nějaký Plachý se jmenoval, a máti mu říká: ,Prosím vás, vraťte nám ty nádherný knihy.‘ Protože můj otec byl obrovskej nimrod, tak takový ty knihy ,S kamerou za zvěří‘ a podobně. On si všechno vzal, a ještě když jsme k němu přišly v Holešovicích do bytu, aby nám to vrátil, tak nestydatě řekl: ,Buďte rádi, že nepřišel o hlavu.‘ Víte, nemyslete si, že tohle dělali jenom ty gestapáci, oni někdy byli horší ti čeští policajti.“

  • „Ve středu vždycky byla návštěva na Pankráci, že jsme tam mohli donést nějaký balíček jednou za čtrnáct dní, a to ještě bylo náboženství. Já jsem teda byla pokřtěná, sice až v šesti letech, ale můj otec na tom trval. Ten kantor, co nás měl na náboženství, vždycky říkal: ,Hergot, jak to že ta Horáčková pořád nechodí na náboženství?‘ A proti nám bydlela taky jedna dcera obchodníka. My jsme se s nima to... A ona říkala: ,No ona nemůže.‘ ,A jakto že nemůže?‘ ,No, ona chodí ve středu na Pankrác, má tam maminku a tatínka.‘ Jéé, to bylo něco na něj. Pak jsem za týden přišla a on řekl: ,Buď klidná, do roka z nich budeme řezat řemeny.‘ Jako z komunistů. Představte si v tý době tu odvahu, když nevěděl, kdo sedí v tý třídě. No a bohužel na to dojel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.04.2014

    (audio)
    délka: 47:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 27.08.2020

    (audio)
    délka: 01:49:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když vedli otce po schodech dolů, tak jsem mu tajně vytáhla tu náprsní tašku a tím jsem mu zachránila život

Jaroslava  Křupalová
Jaroslava Křupalová
zdroj: Pamět národa - Archiv

Jaroslava Křupalová, za svobodna Horáčková, se narodila v roce 1935. Její otec byl za války členem odbojové skupiny Věrni zůstaneme, která se scházela i u nich doma. Ač bylo Jaroslavě teprve devět let, všimla si jednou, jak si otec schovává po poradě pod kabát náprsní tašku s dokumenty. Ten den ho přišlo zatknout gestapo. Jeho malá dcera utíkala po schodech za ním, objala ho na rozloučenou a přitom mu bez povšimnutí gestapa vytáhla z kapsy tašku. Tím mu s velkou pravděpodobností zachránila život. Po zatčení tatínka jim gestapo zapečetilo byt a čeští policisté si z něj odnesli, co chtěli. Během Pražského povstání pomáhala Jaroslava na dejvických barikádách jako spojka mezi barikádami a štábem na Podbabě a později jako ošetřovatelka. Ve svých deseti letech byla Jaroslava nejmladší účastnicí bojů Pražského povstání a za své zásluhy získala i pamětní odznak za druhý národní odboj. V roce 1949 zatkli jejího otce a maminku pro změnu komunisté. Jaroslava a její bratr, oba ještě děti, zůstali v bytě úplně sami a bez prostředků.