Ivan Exnar

"No nic, tam (v Chamonix) jsme zůstali poměrně dost dlouhou dobu, asi tři nebo čtyři týdny. Tenkrát byla velká sympatie pro Čechy. Všichni hoteliéři si nás půjčovali jak na obědy, tak na večeře, byli jsme pozvaní do těch nejlepších hotelů, tam jsme měli všechno zadarmo. Postupně se lidi vytráceli, někteří se pokoušeli vrátit domů. Já jsem měl jako student chemie čtvrtého ročníku domluvenou praxi ve firmě CAMAG v Muttenz. Bylo to domluvené privátně, ale bylo to akceptované školou v Praze. Tak jsem tam zajel. (…) Přijel jsem do Švýcarska, tady bylo vše připravený pro Čechy, euforie. Začal jsem pracovat v CAMAG v Muttenz, byl jsem tam asi tři týdny. Nabídli mi studovat na univerzitě, zapsal jsem se. Byla to taková příležitost tady zůstat, neměl jsem v úmyslu se nějak nevracet nebo utíkat, to se nediskutovalo. Po nějaké době jsem dostal od českých úřadů, že jsem vyloučený ze studia a odsouzený na tři roky vězení. Tak jsem si říkal: ‚No tak dobrý, chlapci.‘ Požádal jsem si o azyl, a tak jsem tady (ve Švýcarsku) zůstal.“

„Když už mluvíme o tom vztahu k Československu, tak si pamatuji, že jsme letěli z Vídně. Do Vídně se jelo vlakem a tam bylo oficiální rozloučení. (…) Vyletěli jsme a bylo krásné počasí a byl vidět soutok Labe a Vltavy v Mělníku. Pro mne to byl hodně emocionální moment, byl jsem deset kilometrů od domova a přitom strašně daleko. Na to dneska krásně vzpomínám.“

„To byla holt taková doba. V podstatě tím, že jsme utekli, pro nás osobně, to bylo štěstí. Aktivní životní léta, kdy se člověk mohl nějak realizovat (pracovně nebo sportovně), tam (v Československu) se člověk zabil. Pro nás, pro můj ročník, ten převrat přišel moc pozdě. Tady se mohl člověk realizovat, naučil se řeči, úplně jiný způsob života. Do jisté míry to bylo štěstí pro nás. Bylo to samozřejmě vykoupené emigrací.“

„Jednou, to bylo někde na Jáchymovsku, jsme byli na návštěvě. Moje sestra a máma, to bylo někdy před Vánocemi. Byl jsem ještě dítě, dvojitý plot, okýnko a ještě dvoje mříže. Na druhé straně táta a bachař. Co má člověk říct v téhle situaci, to bylo těžké pro mámu. Řekla sestře mojí, zazpívej tátovi písničku. Blížily se Vánoce, tak začala ‚Ježíšku, panáčku‘. Bachař to slyšel, cvak, konec. Před námi tam tátu zmlátil. Pak vykládal, že dokopali ho do cely. Tak to tehdy fungovalo. Je to tak, jak se to popisuje.“