„A přišel 19. duben 1945. Večer jsme slyšeli střelbu z pušek a kulometů. Teprve dodatečně jsme se dozvěděli, že to se volkssturm bránil. No jak se mohli bránit puškama proti ozbrojené armádě, to je mi záhadou. Dvacátého jsme byli v cele, povídali jsme si a najednou jsme slyšeli: ‚Amerikanci, Amerikanci.‘ Nějaká Polka, Poláci řvali. Tak jsme běželi k oknům a tam stáli dva spojenečtí vojáci. Jestli to byli Britové, Američané, Kanaďané, nevím. Byli to Spojenci. V tom okamžiku věznice vybuchla. Všichni jsme řvali, ječeli, tleskali, bouchali, objímali se. Nepředstavitelný kravál. Všichni jsme věděli, že jsme se narodili podruhé a že budeme konečně žít.“
„Teprve když jsem přicházel domů, tak na mě někdo volal, někdo mě poznal. Přišel jsem k nám zezadu. Maminka zůstala jako opařená. Ta moc nemluvila, já taky ne, spíš mě hladila a plakala. Otec přišel, protože mu to někdo řekl. Řekl jen: ‚Já jsem věděl, že se vrátíš.‘ Maminka měla jedinou otázku: ‚Co si přeješ k obědu?‘ Bramborové placky, říkali jsme jim stryky. Tak jsem je dostal.“
„Já byl spolu s dalším spolubojovníkem zatčen gestapem 8. září. No to víte, jak takové zatčení vypadalo, spíše rány. No věděli všechno od těch dvou, kteří nevěděli, že naletěli Kohutkovi. Tlačili na mě, abych řekl, kdy se mám s Čapkou sejít. Já řekl, že ano, ale udal jsem špatné datum. Později jsem zjistil, že Čapka věděl, že se něco děje, a na tu schůzku nepřišel.“
Slavoj Posker se narodil 22. června 1924 v Orlové-Kopaninách. Otec měl obchod se smíšeným zbožím, maminka byla v domácnosti. I když vyrůstal v prostředí, kde se mluvilo polským nářečím, doma mluvili zásadně česky. Když v roce 1938 Orlovou obsadili Poláci, rodiče ho poslali k příbuzným do Ostravy, aby mohl chodit do české školy. Zapojil se do odbojové skupiny, jejíž členové chtěli odjet pomáhat ve Slovenském národním povstání. O tom se však dozvědělo gestapo a 8. září 1944 byl pamětník zatčen. Po výsleších v Ostravě byl 10. ledna převezen vlakem s dalšími spoluvězni do Drážďan. Tam ve věznici přežil bombardování. Po něm šel s ostatními pěšky do věznice v Míšni. Musel vyhledávat nevybuchlé miny. 19. dubna 1945 byl Slavoj Posker osvobozen spojeneckými vojsky. V roce 1950 dokončil Karlovu univerzitu a stal se pedagogem na Vysoké škole báňské v Ostravě. Vstoupil do komunistické strany, ale protože nesouhlasil se vpádem sovětských vojsk v roce 1968, byl z ní vyloučen. Měl zakázáno učit i dokončit kandidátskou práci. V té době pamětníkovi pomohli v basketbalovém oddíle podniku Nová huť, kde mu umožnili dělat trenéra a překládat sportovní literaturu z angličtiny. Až po roce 1989, když už byl v penzi, se Slavoj Posker stal docentem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
