„Všechny chlapy tady sebrali a dali je do Adolfovic do tábora. My jsme potom v Mikulovicích (sběrný tábor Muna Mikulovice, pozn. autora) čekali na něho. Bez tatínka jsme nechtěli jít. Čekali jsme, až ho pustí. Tatínek byl ale dost nemocný a do Mikulovic přišel dost pozdě, až 2. listopadu. Potom už transporty nešly. Poslední transport šel do Německa až koncem října. Tak jsme halt ještě byli v táboře a už skoro všichni Němci byli pryč. Ještě některé další rodiny z Bukové tady čekaly. To zase jejich syni byli v Ostravě v dolech, tak na ně čekaly. Tady na tom statku (Bukové) byl správce, který přišel do tábora v Mikulovicích a všechny Němce, co pocházeli z Bukové a zůstali, tak pro ně dojel a my jsme se vrátili domů do Bukové.“
„Denně jsme museli k raportu. A pak nás vždycky rozdělovali. Sedláci už čekali, abychom šli vybírat brambory nebo jim nějak jinak pomohli. Jednou jsem byla v jednom obchodě a tam jsem musela prát. Nemůžu si nějak stěžovat. Možná nám bylo líp, když jsme mohli jít do práce a něco jsme tam vždycky dostali. Nebo když jsme sbírali brambory, tak jsme si mohli vzít aspoň trochu domů a tam je uvařit. Protože my jsme dostali jenom černý kafe a kousek chleba. Můj Erich a sestřin kluk měli jen půl druhého roku. Ti se už vždycky těšili, že uvaříme brambory, a oni je snědli aji se šlupkou. Tak byli hladoví.“
„Na druhý den je zase brali dál. Někde na Moravě museli dělat u sedláků. Neměla ani pořádné boty. Neměla nic. Víte, co dělali s klukem? Uvázali ho k psí boudě, aby neutekl. Teta musela jít dělat na pole. Celý den byl kluk uvázaný u psa. Potom s tetou spal na seně. Měli akorát deku, co dostali tady v Jeseníku od naší rodiny, a s tím se mohli zakrýt.“
„Statkář dal traktor se zadělanou vlečkou. Odvezli nás až do Orlických hor. Bylo to v březnu a na horách ještě bylo náledí. Řidič s tím traktorem dostal smyk a vlečka se převrátila do hluboké příkopy. Teď si představte, že v té vlečce nás bylo asi přes dvacet lidí s děckama. Sestra i já jsme měly kluky ještě v peřince. V prosinci se narodil a v březnu jsme byli evakuováni. Všechno se překlopilo. Kufry, kočárky, všechno. Starý lidi tam byli a žádnýmu se nic nestalo. Akorát já jsem měla trochu odtrhnutý ucho, ale to mně zas přirostlo. Teď jsme děcka nenašli. Vypadly z kočárků. Měli jsme strach, aby nebyly mrtvý. Všecko jsme vybrali a potom jsme mezi trámama děcka našli v peřinkách. Nic se jim nestalo.“
Hermine Jetelinová, rodným příjmením Barfuss, se narodila 20. prosince 1923 v Bukové (německy Buchsdorf) rodičům německé národnosti. V této malé obci na úpatí Rychlebských hor prožila celý život a dnes je poslední místní německou rodačkou. Jen dvakrát musela obec nakrátko nuceně opustit. Poprvé na konci války při evakuaci žen, dětí a starších obyvatel před postupující frontou a podruhé v roce 1946, kdy strávila několik měsíců ve sběrném táboře v Muně Mikulovice. Do odsunu Němců nakonec s rodiči a sestrou nenastoupila a na rozdíl od většiny známých a kamarádů zůstala v Bukové. Hermine Jetelinová pak až do penze pracovala na místním státním statku. Po roce 1953 se provdala za Čecha Oldřicha Jetelina. Někdy na konci šedesátých let manželé zažádali o odchod za příbuznými pamětnice do NSR. Normalizační režim však tyto dodatečné odchody Němců zastavil, a rodina tak zůstala v Bukové. Hermine Jetelinová zemřela 1. července 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
