Milada Neklanová

* 1925

  • „Přijdu na obecní úřad a už starosta říká: ,Nó, paní Neklanová, jdete zase volit skauty, že jo?‘ Starosta na vesnici už jako... no, jako já nemlčím, ale ze mě dýchalo v tý škole, i v družině, že na mě se musí dávat pozor, že ve mně zakuklenej ten skauting je, ale to je do kosti, do krve, to je úplně do poslední chvilky života, ti řeknu. Záleží na tom, jak ten skauting do hloubky tě vezme. No, a my jsme byli ty poválečný, kde to bylo s vlastenectvím a ještě s Pavlem Křivským, kde to bylo tak ušlechtile a nádherně. Už to nebyl jenom skauting, ale skauting a další takovýhle krásný cesty, tak já nevím, co bych o tom ještě jako mohla říct, ale pro mě skauting je opravdu věc života.“

  • „Klub českých turistů ty vedoucí, a já byla z jedněch hlavních tehdy, posílal na školení s kuratoriem. To kuratorium už nás pozvalo na první tábor, kde jsem byla s Luďkou, a my jsme tam přijely, byl tam první den a ještě jsme nepřespaly ani a byla večerka. Večerka se nezpívala, protože tam nic skautskýho nesmělo být, pochopitelně, protože to bylo kuratorní, jako Hitlerjugend ovlivněný program, ale my jsme při stahování vlajky, ten náš vedoucí, nevím, kdo to byl... všichni vztyčovali paži. Načež ten, kdo úplně byl postiženej, já taky teda, ale nejvíc ta Luďka vedle mě, ta úplně vypadala, že ji klepne pepka. My jsme se sbalily hned. Já jsem oznámila, že je mi hrozně špatně, že musím k doktorovi, a dlouhou cestu, já nevím, kolik kilometrů pěšky, jsme šly na nádraží a odjely z tohoto kuratorního tábora.“

  • „A současně okamžitě vyslýchali mě v bytě, a to už jsem jako měla věci... jsem věděla už, že Pavel byl zatčenej a že cokoliv s Kruhem a ani skautskýho jsem v bytě neměla, a všechno jsem dala do sklepa a pečlivě uschovala, ale ty estébáci byli dva a hned se ptali po tom sklepě. Byla tam se mnou velice stará, schopná tetička a říkala: ,Prosím vás, co chcete, tady vůbec žádný sklep ty byty nemají.‘ Takže tím mě zachránila, tam by byli asi všelicos našli, hlavně dopisy Pavla třeba tam byly. Ty estébáci byli ale takový podivný, že kontrolovali, jaký jsem si brala prášky, ale byl metronom na klavíru a oni se báli k tomu metronomu, který odměřuje čas, že tam bude něco výbušnýho.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ovčáry u Kolína, 27.04.2014

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ve mně je skauting zakuklený úplně do kosti, do krve, úplně do poslední chvilky života

4579-portrait_former.jpg (historic)
Milada Neklanová

Milada Neklanová (skautskou přezdívkou Viša) se narodila v roce 1925 v Bratislavě. Když jí bylo sedm let, rodina se přestěhovala do Prahy. V roce 1939 vstoupila do Skauta, který byl ale během protektorátu zrušen. Za války založila dívčí družinu Šipek pod KČT a po osvobození byly prvním nahlášeným dívčím oddílem. V roce 1948 se seznámila s Pavlem Křivským a začala docházet do jeho Kruhu. Pracovala v redakci časopisu Vpřed, kde působil i Jaroslav Foglar, a v roce 1950 začala učit v družině, kde záhy založila turistický oddíl. V roce 1952 byl zatčen Pavel Křivský i manžel pamětnice Vladimír Trejbal. Rozvedli se v roce 1957 a pamětnice se znovu vdala za Tomislava Neklana, se kterým má dvě děti.