kapitán Adolf Vodička

* 1913  †︎ 2012

  • „Dojeli jsme do Basileje, tam bylo dva tisíce lidí pro Španělsko. Rozdělili to na deset skupin po dvoustých lidech a každá skupina byla zase rozdělena po šesti lidech. Proč to tak bylo, já nevím. Poněvadž tam se mluví německy, tak já jsem německy uměl, tak jsem šel já kupovat lístky a já říkám: ,Sechs Reisekarten nach Zürich.‘ ,Salut!‘ Já koukám, co je to? ,Pozdravujte Španělsko!‘“

  • „No a potom přišel ten šestatřicátej rok, válka ve Španělsku. Já jsem poslouchal furt, četl jsem, co se tam děje, a pak jsem najednou zaslech, že se tam ženou dobrovolníci z celého světa, že tam bojujou proti fašismu a že už tam jsou taky naši Čechoslováci a že heslem těchto Čechoslováků je: ,U Madridu bojujeme za Prahu.‘ Tak jsem se… [rozhodl], samozřejmě jsem neřekl ani mámě, ani tátovi, poněvadž ti by to nedovolili.“

  • „V Perpignanu potom jsme vystoupili a rozdělili nás po takovejch skupinkách po dvoustých lidech. Víc jich nesmělo bejt, aby to nebylo příliš dlouhý [ten zástup]. Jenže mi jsme říkali: ,Dvě stě lidí, to je tak nápadné, že můžem jít rovnou.‘ Dali nám takové španělské bačkory, které se jmenujou alpargatas, a boty jsme si museli zout, na rameno pěkně uvázat a šli jsme. Jenomže, než jsme došli těch dva tisíce metrů, a to bylo právě v těch místech, kde jsme přecházeli, jsme museli až do dvou tisíc metrů. Já se musím v tom případě pochlubit, protože já jsem to vydržel a byli větší a silnější, kteří se vraceli zpátky, a těm potom zařídili nějak v noci rybářský lodě. Ale říkám, bylo dost těch lidí, zvláště ti starší, který nevydrželi těch dva tisíce metrů. Když jsme došli na vrchol, tak jsme najednou uviděli sluncem zalité Španělsko! Dolů už se nám šlo dobře.“

  • „Já jsem v Londýně potom potkal tady tu slečnu. S jejím bratrem jsme jeli na téže lodi z Francie do Anglie. No a on mně říká: ,Já tam mám sestru.‘ Dopadlo to tak, že von mně říkal: ,Vona je tak malá jako ty, ale hubatější.‘ Načež, když jsme se potom seznámili, tak ona říká: ,Jé, ty jsi ještě menší, než mi brácha říkal.‘ A já: ,No, ty jsi zase hubatější, než mi brácha říkal.‘ Zkrátka a dobře, prožili jsme celou válku v Anglii.“

  • „Někdo mi řekl, že komunisti vědí, jak se dostat do Španělska. Tak jsem se tam vypravil k nim a oni mi řekli, že nepůjdu sám, že nás půjde asi osm, ale že se nemáme k sobě hlásit, a řekli mi, jak a kudy máme jet. No, já jsem... jednoho dne jsem se prostě rozhod. Jel jsem, v Chebu ke mně přistoupil policajt, šel rovnou ke mně a řek: ,Vy jste Vodička. Tak vystupte si! Vy do Španělska nepojedete.‘ Já jsem říkal: ,Jak to? Já jedu na výstavu do Paříže.‘ Tenkrát byla velká a populární výstava. A on říká: ,Hele, to povídej někomu jinýmu a koukej vypadnout!‘ A jel se mnou do Prahy. Hlásil jsem se asi tři měsíce, no, pak říkám tomu policajtovi… My jsme se nějak trošičku sblížili… Říkám: ,Hele, já mám v Budějovicích holku. Můžu? Aspoň na tři dny?‘ ,Ale pamatuj si, jestli mi utečeš, tak tě zabiju!‘ Povídám: ,To je dost těžký, když uteču, jak mě chcete zabít?‘ ,My si tě najdem!‘ ,Já slibuju, že se vrátím.‘ Ale neřekl jsem, kdy. Takže ani jsem nelhal. No, takže jsem došel zase na ten sekretariát a voni mi řekli: ,Tak a tak tam pojedeš. U Krumlova překročíte hranice do Rakouska, tam bude kousek za hranicema nějakej člověk s tím a tím heslem. A ten člověk vás doveze do Vídně, ve Vídni půjdete na Východní nádraží, Ostbahnhof, tam nastoupíte do vlaku a nebudete nikomu říkat, že jedete do Španělska! Chraň vás Pán Bůh, abyste o tom mluvili!‘“

  • „Potom jsem řekl: ,To nemá cenu, já do toho Španělska musím.‘ Ovšem doma jsem neřekl nic, táta by mě nepustil, samozřejmě. Byl jsem třikrát u odvodu, ani jednou mě neodvedli, že jsem malej, slabej… Ale ve Španělsku přece jenom něco platnej budu. Já jsem byl členem Svazu mladých. To byla taková polokomunistická… ale nebyla… tam byla spousta mladejch lidí, kteří nebyli vůbec v žádné politické straně, já taky ne. No, ale tak trošku jsem měl blízko k té komunistické, poněvadž se mi to líbilo, ta sociální politika jejich, pomoc nezaměstnaným a tak dále, jo. To se mně celkem dost líbilo, ale tenkrát já jsem o žádných machinacích ještě nevěděl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.03.2006

    (audio)
    délka: 03:19:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tak to na tom světě chodí, každej den je jinak, dneska ctěj tě za svatého, zejtra budeš sviňák

Adolf Vodička v říjnu 1938 krátce po propuštění z nemocnice v Mataró. Lékaři v jeho těle napočítali šestnáct střepin z dělostřeleckého granátu.
Adolf Vodička v říjnu 1938 krátce po propuštění z nemocnice v Mataró. Lékaři v jeho těle napočítali šestnáct střepin z dělostřeleckého granátu.
zdroj: archiv pamětníka

  Adolf Vodička se narodil židovským rodičům 26. ledna 1913 v Libočanech u Žatce. Svého vlastního otce nepoznal, zemřel, když mu byl asi jeden rok. Absolvoval dvouletou německou obchodní školu, poté pracoval v různých profesích. Byl členem Sokola a Svazu mladých. V roce 1937 odešel jako dobrovolník do Španělska. Bojoval zde v mezinárodních brigádách na straně republikánů. Po stažení interbrigád byl internován ve Francii, kde ho zastihl začátek II. světové války. Po porážce Francie v červnu 1940 odešel do Velké Británie, kde byl superarbitrován. Oženil se zde s českou dívkou Hanou Levitovou. Pracoval jako sekretář místopředsedy Státní rady  československé Václava Noska, spolupracoval s časopisem Nové Československo. Po válce byl členem osidlovací komise, na začátku 50. let pracoval ve zpravodajském oddělení Ministerstva vnitra, odkud musel odejít a následně získal práci v Nakladatelství politické literatury. V letech 1962-1964 zakládal na Kubě Československé kulturní středisko; léta 1965-1967 strávil jako zástupce ČKD v Indii.