Ing. Josef Krátký

„No a potom mě jako povolali z toho, jak se tomu tehdy řikalo, Arbeitzwang, do Německa. No oni mě chtěli poslat do... tam, kde jsou ty továrny Krupp, tam já jsem nechtěl, tak potom jsem jel jako do Enzersfeldu, to je městečko mezi Vídní a Wiener Neustadtem. To bylo Enzersfelden Metal erkep – to byla továrna na výrobu součástek pro letadla a také tam byla munička, dělali tam granáty. No tam jsem nastoupil v jednačtyřicátém roce; no a byl jsem tam až do roku čtyřicet čtyři, kdy jsem na jaře tam už jako... když se tehdy řikalo... tak jsem utekl už z toho Německa a už jsem byl doma. Pro mě jako pro kluka to byl život: nic jsem nedělal, rodiče mě živili. No a mně se to docela líbilo. Jenomže potom přišly ty kontroly, hledaly nás, no, a to už člověk dneska ani neuvědomuje si, co udělal. Já jsem se kolikrát schovával – já jsem měl strejce, kterej byl vedoucím takové té elektrosprávy na těch vesnicích a měl klíče od toho zděného transformátoru. Tak ten mi ho jako nechal udělat. Já, když byla hlášena ta kontrola, tak jsem se tam schoval.“

„My jsme jezdili lokomotivama, rychlíkové vlaky, které jezdily z Berlína přes Prahu do Budapešti. A to samé Berlín – Praha – Vídeň. A na každé lokomotivě byla pěticípá hvězda. A když jsme přijeli na hranice do Maďarska, tak ti pohraničníci nás tam nechtěli pustit, že tam je ta pěticípá hvězda. Tak já jsem nařídil ji sundat. A to byl průšvih velký, protože potom se to hodnotilo, že jsem nebyl solidární s tou mocí, která tady byla. Tak to byl hlavní přestupek, který já jsem udělal tehdy v tom období. To nebylo žádné hrdinství nebo něco. Já jsem se živil, bych řekl, tou odbornou prací, a ne tou politikou. No ale ono to bez toho nešlo.“