Michal Klasa

„Maminka mojí manželky má sestru, která emigrovala do Švýcarska a vzala si hokejistu, jenž byl v padesátých letech zavřený, pět let pracoval v uranových dolech, a pan Kazlepka z kontrarozvědky mi jednou telefonoval a říkal: ‚No ale tam je něco v tom Švýcarsku.‘ ‚Co je ve Švýcarsku?‘ ‚No, vy tam, manželka...‘ Já povídám: ‚Podívejte se. Tchyně tam má sestru, v životě jsem ji neviděl, nepíšu si s ní, neznám ji, co po mně chcete?‘ Tak dal pokoj. On kdyby věděl, že jsem u ní v třiaosmdesátém roce, když bylo mistrovství světa ve Švýcarsku, spal, tak by se mu to asi nelíbilo. Pavel Doležel mě tehdy pustil, takové věci se děly, ale nikdo to nesměl vědět.“

„Franta Jurza mě nominoval na závod okolo Holandska, je to do dnešní doby velice zajímavý závod, nebezpečný, a já jsem v prologu skončil na čtvrtém místě. Do té doby se žádnému cizinci v Holandsku nepodařilo dostat do desítky. Když jsem projel cílem, dali mi automaticky o minutu horší čas. Jirka Daler, který to měřil, přišel naštěstí za nimi a dozvěděl se, že věděli o mém čase, ale tu minutu mi dali, protože není možné, aby takhle rychle jel někdo z cizinců. Pak přišla druhá etapa, tam jsem si dojel do první dvanáctičlenné skupiny, ale měl jsem defekt. Dostal jsem se do druhé skupiny a teď jsem si říkal: ‚Tak pro mě závod skončil, to už nevyhraju‘, a neopatrností v jedné zatáčce jsem trefil stojící auto. Zlomil jsem si levý bérec, pohmoždil obličej a skončil v nemocnici. Tři týdny jsem byl v Holandsku v nemocnici, pak mě převezli do Prahy do Střešovic a po týdnu do vojenské nemocnice v Brně. Operovaná noha ale nesrůstala. Po čtyřech měsících mě díky Frantovi Jurzovi začal léčit profesor Slavík. Mírně to začalo srůstat, takže jsem po pěti měsících začal volně jezdit na kole, ale při došlapu jsem si tu nohu zlomil opětně. Přijel jsem v Přerově do nemocnice na kole, jednou nohou jsem šlapal, jednu měl ve vzduchu. Na chirurgii říkám, že mám refrakturu levého bérce, začali se smát, ale když to viděli, tak mi dali za pravdu. Franta Jurza zase zařídil vrtulník do Prahy a profesor Slavík mně provedl novou operaci. Po třech měsících jsem začal jezdit na kole, vlastně rok jsem nezávodil, deset měsíců neseděl na kole, a pak jsem vyhrál nominační závod na Závod míru v Pardubicích.“

„Když jsem byl v Montrealu na mistrovství světa poprvé, to byl rok 1974, takže těsně po šedesátém osmém, těch kluků (emigrantů) za námi přišla obrovská spousta. Měli se dobře, ale všem vadilo, nebo minimálně z pětadevadesáti procent, že se sem nemůžou vrátit. Oni nám vždycky říkali: ‚My bychom se sem třeba nevrátili, ale to, že nesmíme, to nás strašně dusí.‘ A mě by to dusilo taky, takže já bych to nevydržel.“