„Jaký byl osud vaší babičky, když přišli Němci? Nic, chudák, zůstala zavřená v tom bytě Na Bojišti a pořád se modlila, aby jí nikoho nevzali do koncentráku. V roce 1941 pak musela jít do Terezína. (Můžete na to vzpomenut, paní Kalvachová?) Ne, to mě máma držela stranou, abych u toho nebyla, protože já jsem na babičce hodně lpěla. (Viděla jste ještě vaši babičku? Měla jste od ní nějakou zprávu?) Ne, ani lísteček. Pak ji naložili na auto do Osvětimi. V něm ji zahlédl její syn Artur, rozeběhl se po silnici a naskočil k ní, aby nebyla sama.“
„(Můžete popsat, kam jste šli, když jste čekali, že se někdo vrátí? /z koncentračního tábora, pozn. ed./) Buď na obec, tam jsme dostali zprávu, že by se měl někdo vrátit, a potom, když už šli Prahou, jsme se je snažili poznat, protože oni opravdu nebyli k poznání. Byli vyzáblí, ještě v hadrech. Některý se ploužil ulicí, jiný ho podpíral. (Jak se k nim chovali lidé v Praze?) Myslím, že docela chladně, žádné vítání. Ale oni tam už byli všichni příbuzní, takže si je rozebrali. Ale třeba ten Ota (matčin bratr, pozn. ed.) vypadal o deset až patnáct let starší, než byl. To byl klučík.“
„(Můžu se ještě zeptat na vaše rodiče? Protože jak jste zmiňovala, byl na ně vyvíjen nátlak na rozvod.) To otec rezolutně odmítl. Řekl, že to nepadá v úvahu. Maminčina sestra si vzala fotografa, jehož taky zavolali, aby se rozvedl, a ten poslechl. Teta pak šla po rozvodu do koncentráku a ten fotoateliér jim stejně vzali. To byl smutný osud. On jí potom vezl tajně do Terezína buchty, jenže ho chytli, zavřeli na Pankráci a tam utloukli. Tetu kvůli tomu poslali hned do Osvětimi. Takže se rozvedli, a stejně to nebylo k ničemu. Ne, otec trval na tom, že se nerozvede.“
Věra Kalvachová, roz. Zikánová, se narodila 1. listopadu 1928 v Praze. Dětství strávila s rodiči v nadačním domě pro chudé v pražské ulici Na Bojišti. Její matka pocházela z židovské rodiny a na rozdíl od většiny příbuzných se jí vyhnuly transporty do Terezína. Otec, povoláním architekt, však skončil v koncentračním táboře Bystřice u Benešova, kam nacisté internovali mimo jiné manžele, kteří se odmítli rozvést se svými židovskými ženami. Ke konci války se mu však odtamtud podařilo utéct. Velkou autoritou byla pro malou Věru její babička, matka deseti dětí, kterou však Věra Kalvachová při odjezdu do Terezína viděla naposled. V koncentračním táboře skončil i Ota, bratr matky Věry Kalvachové. Po druhé světové válce pomáhala pamětnice v rodinném obchodě s pánskými obleky. Krámek byl však ve 40. letech zabaven nacisty a počátkem 50. let zase komunisty. Pamětnice pak až do důchodu pracovala v pražských drogeriích, kde se po čase stala vedoucí. Vdala se, vychovala dva syny a její pravnoučata žijí v Izraeli.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
