„Když ještě rodiče žili v Československu, v Miroslavi, tak jsem je chtěl z Londýna navštívit. Po čtrnáct let, čísly 1 – 4, celých čtrnáct let jsem nedostal vízum, abych navštívil rodiče. Když jsem se ptal proč: Praha to nedovolila. (Takže až v roce 1963?) Já si data moc nepamatuji. (Odpovídalo by to roku 1963, 1964.) Až za Dubčeka to pak bylo lepší.“
„(U vás doma se mluvilo jak?) Před rokem 1938 německy, po roce 1945 česky. Teď se tady v Anglii mluví o první světové válce. Otec byl za Rakouska vojákem. Sloužil v rakouské armádě, chodil do německých škol. Moje generace pak zase chodila do českých škol. (…) Prvních pět let jsem chodil do německých škol, pak do českých. Obě řeči umím dobře, ačkoli češtinu zapomínám. Kdybych žil čtrnáct dní, měsíc v Praze, tak bych se do toho zase dostal. Nemám možnost mluvit česky.“
„Tenkrát jsme nevěděli, zda to pojede z Terezína do Švýcar, nebo do Osvětimi. Až na švýcarských hranicích jsme viděli: To je Švýcarsko. Byli jsme volní, neměli jsme strach, jestli nepojede transport do Osvětimi. Měli jsme tam střechu nad hlavou, měli jsme co jíst. Základní jsme měli. Každý chtěl, aby válka skončila, aby se mohl vrátit. Rodiče si mysleli, že se jim vrátí obchod a pila. Tam nebylo nic, žádné stroje. Všechno rozkradli. Jen pozemek.“
„Moje jméno je Felix Winkler a narodil jsem se 1. ledna 1926 v Miroslavi. Miroslav je malé městečko na jižní Moravě, cca 50 kilometrů jižně od Brna. Otec tam měl pilu a obchod se dřevem a rodina tam žila po mnoho pokolení. Co se stalo v roce 1938, byla katastrofa. Miroslav byla zabraná koncem září, začátkem října. My, co jsme byli Židé, jsme museli přes noc opustit Miroslav. Moji rodiče byli v Brně a moje sestra a já jsme tloukli na dveře u strýčka, který žil ve Valašských Kloboukách, tehdy ještě součástí Československa. Jako malé děti jsme stály u strýčka a prosily o postel a kousek chleba. (…) Chodil jsem tam do školy celý rok. Všechno rodiče ztratili. (…) To byla nešťastná doba, nikdo nevěděl, co má dělat.“
„Mein Heim ist nicht meine Heimat, meine Heimat ist nicht mein Heim. Můj domov není má vlast a má vlast není můj domov. Co znamená vlast? Před rokem 1938 Miroslav, to je má vlast, tu su doma, to su já, sem patřím. (…) Morava je země, z níž pochází chasa ušlechtilá, země česká, domov můj.“
Felix Winkler se narodil v roce 1926 do židovské rodiny žijící v Miroslavi na jižní Moravě. Spolu s rodiči a sestrou musel opustit Miroslav po záboru Sudet na podzim 1938. Více než tři roky žil jako uprchlík ve Valašských Kloboukách a v Brně u příbuzných. V lednu 1942 dostala rodina předvolání do transportu do Terezína. V ghettu pracoval s otcem ve stavebním komandu, což je do určité míry chránilo před transporty na východ. V únoru 1945 byla rodina Winklerových vybrána do transportu do Švýcarska. V červenci 1945 se všichni čtyři vrátili do Československa. Po válce studoval na střední průmyslové škole v Brně. V květnu 1949 odešel se sestrou Bedřiškou do Izraele. V roce 1953 v Izraeli poznal svoji budoucí manželku, která pocházela z Německa, a oženil se. V roce 1956 Felix Winkler odešel studovat a pracovat do Velké Británie, kde po studiích zůstal. Pracoval ve stavebnictví jako stavební inženýr. Žije na severu Londýna.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
