Anežka Stránská

* 1925

  • „Oni nás tam měli moc rádi a bylo to dobré, v nemocnici. To byla pěkná práce, ale nešly jsme volit. Tak nás vyklidili. Proč jste nešli volit? My jsme nešly, poněvadž… Prvně jsme šly, to byly první volby, já vám to řeknu, oni říkali, to jsou naše volby, české a budou tam naši lidé a naši lidi, to jsou Češi, tak jsme je volily. No, a potom když s námi takhle dělali, už jsme věděly, co se děje. Tu matku odvedli, ta byla na deset roků odsouzená, tak už jsme jim nevěřily, tak jsme podruhé nešly. Přišel ředitel nemocnice, říká, sestřičky, prosím vás, kvůli mé rodině, běžte k volbám. A my jsme říkaly, my tam půjdeme, ale my tam nedáme ty lístky, my tam dáme papíry do toho. No, to si dělejte, co chcete, ale běžte k volbám. Tak v půl osmé večer jsme vyrukovaly, padesát jeptišek šlo volit. No, samo sebou daly jsme tam bílé papíry a modré papíry do obálky, no, a samo sebou, že nás… že půjdeme za trest, za trest to bylo. Že půjdeme do takového jako domova důchodců a byl to ústav sociální péče, Pod Doubravkou se to jmenovalo. To byl sběrný tábor Němců prvně, tam jich bylo asi 400. Potom je rozdělili, některé schopné tam ještě nechali. A dávali nám naše lidi, ale z nemocnice, kteří nemohli, no, buď tam dávali ty, kteří tam nechtěli, nebo které nemohli vyléčit. Hodně jich tam umíralo, tak tam nás dali. My jsme tam byly odloučeny, jenom samy jsme tam byly. My jsme nešly volit, takže páter žádný k nám nesměl chodit, že mu vezmou souhlas, ale oni k nám chodili… Ten jeden byl údržbářem více méně, tak tam chodil, to byl vzdělaný pán, dominikán, kolik jazyků uměl, měl ještě bratra kněze, jeho sestra tam ještě přišla, neměla kam jít. No, tak to bylo dobré, takže jsme mši měli takovou tajnou brzo ráno v pět nebo v půl páté.“

  • „Abychom si zasloužily to jídlo, tak nás vozili na pole. To jsme chodily sbírat brambory. Hned ten podzim, jak nás přivezli sem, už v 45. roce, no, to bylo po válce, hned po válce, no, tak ty mladší jsme chodily na pole, sbíraly jsme brambory. No a takové ty práce. A potom některé sestřičky nemohly, tak z Fruty tady v Brně vozili sem cibuli a to se loupalo, nakládaly se ty cibulky malé a česnek. A to jsme jim tehdy také pomáhaly, ty, které jsme uměly plést svetry do Tuzexu. Strašně malá očička, slabounká taková vlna to byla, kimono, dlouhé rukávy, a tak jsme málo vydělaly, že prý si nevyděláme, tak ty sestřičky nás živily, co chodily na pole. Ono to bylo strašně náročné, my jsme od rána třeba do jedenácti hodin večer (pracovaly – pozn. ed.). A byl to určitý termín, nám dávali. To byla strašná tyranie. Ony nám u toho četly, aby nám to nebylo tak dlouhé. I u toho loupání té cibule, to jsme raději dělaly jako ty svetry… to se pak prodávalo za drahé peníze potom, opravdu.“

  • „Bylo takové celosvětové setkání představených v Římě. Tak to mě několikrát pozvali a nikdy mě nepustili. Tak já jsem šla na kulturu (do Prahy – pozn. ed.) jednou a jsem říkala, podívejte se, dejte mně to písemně. Já se musím s tím prokázat v Římě, že mám tady důvod, že mě… No tak mně nedali nic, ale říkali, tak vás pustíme, ale budete prověřena, ještě i až přijedete zpátky, varujte se. Říkám, no, buďte bez starostí, já nemám zájem škodit republice. A chtěli podat ruku, já říkám, já vám ruku nepodávám, já nic neslibuju, já jenom Bohu slibuju. Ještě sestru Augustinu jsem vzala, ta umí jazyky, když jsme jely tam, tak nás ještě prohlédli, kufry, všechno. No, všechno v pořádku. Přijely jsem zpátky, naše kufry se… no, kufry, to byly dva kufříky, každá měla kufřík a tašku do ruky, nic víc, malou... ty se ztratily údajně. Jely jsme letadlem. Tak jsme přijely do Prahy, všechny odbyli, jenom nás. Říkám, co se děje, to budou nějaké prohlídky, nebo co se bude dít. Říkají, no, vám nepřišly údajně ty kufříky nebo ty věci vaše. Tak nás zavolali zvlášť a teď se důvěrně ptali, kde jsme byly a tak dál. Nějakej tajemník a tajemnice tam byla, byl tam pán a paní, civilní to byli lidi, ale chovali se slušně. Tak v pátek jsme přiletěly, nebylo nic, v úterý ať si přijdeme pro ty kufříky, že budou telefonovat. Tak telefonovali v pondělí večer, že přijeďte si pro ty kufříky, okamžitě. No, to byla… sestřička tam měla plno papírů, cizojazyčných časopisů. No… a potom svoje poznámky všemi jazyky, ona umí kolik jazyků. Tak oni nevěděli, co tam vlastně je. A já jsem tam měla pár svých poznámek, česko-německy, nebo italsky umím pár slov. To bylo všechno, my jsme tam nic neměly než nějaké to nejnutnější prádlo pro sebe… No, tak ale až to prohlédli, tam nic nebylo… tak se údajně našly za tři čtyři dny...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Domov Matky Rósy, Rajhrad, 15.04.2014

    (audio)
    délka: 01:54:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zůstat věrný tomu, co si člověk vybere. Bůh vede mé kroky, chrání mě!

Sestra Bonifácie 2014
Sestra Bonifácie 2014
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Anežka Stránská se narodila 28. prosince 1922 v Dalečíně na Vysočině. Později k ní a k její starší sestře přibyli ještě dva bratři. Rodiče své děti vedli k víře. Anežka chodila do školy do Jimramova, vzdáleného šest kilometrů. V 17 letech odešla do kláštera v Rajhradě do Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova a přijala řeholní jméno Bonifácie. To už se psal rok 1939. Za války spolu s dalšími sestrami působila v Brně. Sestry navštěvovaly nemocné v českých i německých rodinách. Ke konci války se opět vrátily do kláštera v Rajhradě. Po válce pomáhaly lidem, kteří chtěli emigrovat. Jejich matku představenou Marii Vintrovou komunistický režim za tuto činnost odsoudil ve vykonstruovaném procesu k 17 letům vězení. Ostatní sestry pak přemístil do Teplic v Čechách, kde pracovaly v nemocnici. Když v 50. letech padesát řeholních sester vhodilo svorně do volební urny čisté papíry, přeložili je za trest do rozbořeného bývalého sběrného tábora Pod Doubravkou. Všichni tamní kněží měli pod pohrůžkou ztráty státního souhlasu zakázáno chodit k sestrám sloužit mši. Až do osmdesátých let 20. století byly sestry pod dohledem StB a církevních tajemníků. Sestra Bonifácie žije v Rajhradě.