Vladek Lacina

* 1949

  • „Otázka dopingu je velice ožehavá. Dnes se opět otevírá s ohledem na úspěchy socialistického sportu. Veslování v té době bylo všemi odborníky i neodborníky – já se považuju za neodborníka – považováno za sport nevhodný pro doping. Byla to kombinace silového a vytrvalostního sportu, kde převažovala spíš vytrvalostní složka. Tehdejší chemické laboratoře si to netroufaly řešit. Veslování bylo považováno za nedotknutelný sport. Nicméně bylo nám nabízeno oficiálně i neoficiálně posílení naší výkonnosti nedovolenými prostředky. Bylo to obvykle pod ,lékařskou‘ kontrolou, ale nevíme přesně, jakým způsobem ti lékaři to kontrolovali. Já i většina mých kolegů jsme to z principiálních důvodů odmítali. A mé soukromé řešení bylo to, že se matka seznámila s jistou endokrinoložkou, jejíž dcera také vrcholově sportovala a byla předmětem dopingového nátlaku. A tato paní doktorka v měsíčních pravidelných intervalech několik let odebírala mou krev a prováděla rozbory. V tomto směru jsem si tím pádem byl jistý, že nikdy nedojde k poskvrnění mé kariéry. Nikdy totiž nebylo vzhledem ke kolektivnímu stravování jisté, zda nedochází k dávkování anaboliky nevědomky. A toto byl jediný a myslím, že dost účinný způsob, jak tomu zabránit.“

  • „Rok 1984 znamenal pro mě a řadu sportovců zase velký zlom a velký úder olympijské myšlence. Nebylo to tak, že by se v listopadu řeklo, že olympijské hry nebudou. Všechny peníze a hlavně tedy úsilí sportovců, trenérů a funkcionářů se investovalo do přípravy. Začalo se to řešit až dva měsíce před odjezdem. O to to bylo drastičtější. Ti lidé, kteří byli maximálně namotivováni a obětovali tomu všechno, tak náhle asi měsíc před olympiádou najednou zjistili, že žádná olympiáda nebude a že důvody, pro které se tam nejede, jsou naprosto banální a evidentně zástupné a že se stali součástí jakéhosi politického soukolí. Mne a řadu kolegů tehdy poprvé napadla myšlenka, nakolik reprezentace socialistického státu není jen soukromou záležitostí sportovce, ale že je součástí jakéhosi vyššího plánu a hry, která není upřímná. Já jsem si tohle nikdy nepřipouštěl. Samozřejmě mě i dřív napadla myšlenka, jak reprezentovat socialistické Československo, když můj otec byl deset let zavřený na uranu. Ale já jsem to bral tak, že táta mi na to vydělal. A tím, že se dostávám do společenské elity té doby a že se stávám jakousi špičkou a reprezentantem, že si určitým způsobem vybírám dluh, který režim vůči mně má. Nevím, zdali to byla správná cesta. Ta olympiáda v Los Angeles otevřela v řadě případů oči těm lidem, kteří tuto zkušenost neměli.“

  • „Při veslování jsem si našel svou životní družku – moji manželku Vladimíru. Tu jsem si našel samozřejmě ještě v Blesku, protože armádní střediska jsou čistě mužská záležitost. Po šestileté známosti jsme se v roce 1975 vzali, takže na olympiádu v Montrealu jsem odjížděl jako ženáč a žena čekala mého prvního syna. Veslařská tradice zůstala zachována, žena je také veslařka. Má za sebou také nějaké úspěchy, dokonce část své kariéry reprezentovala. Její přínos mé kariéře je naprosto nenahraditelný, protože mi ji umožňovala i v pozdějším věku, kdy už jsem musel například chodit do zaměstnání. Přebírala řadu rodinných starostí, pečovala o mého prvního i druhého syna. První syn je neslyšící, v tomto smyslu měla dost starostí navíc. Takže ji zařazuju mezi poklady svého života a bez ní bych asi svou veslařskou kariéru nemohl dokončit tak, jak jsem ji dokončil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 20.03.2014

    (audio)
    délka: 01:24:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sportovní Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sportem jsem si vybral dluh, který u mě režim měl

Vladek Lacina s bronzovou medailí z párové čtyřky LOH Montreal 1976
Vladek Lacina s bronzovou medailí z párové čtyřky LOH Montreal 1976
zdroj: archiv pamětníka

Vladek Lacina se narodil 25. června 1949 v Praze do rodiny se silnou veslařskou tradicí. Matka, přeživší koncentračního tábora Ravensbrück, a otec nasazený jako mukl na práce v uranových dolech Jáchymov mu vždy byli velkým morálním vzorem. Právě oni vedli Vladka ke sportu a nadchli jej pro veslování. Trénovat a závodit začínal za pražský veslařský klub Blesk, později přešel do armádního oddílu Dukly Praha. Reprezentoval Československo na několika mistrovstvích světa a třech olympiádách. Vystřídal přitom několik disciplín, od dvojskifu přes párovou čtyřku až po skif. Z letních olympijských her v Montrealu roku 1976 přivezl bronz, 1972 z Mnichova šesté místo, roku 1980 v Moskvě skončil čtvrtý. V 70. letech se na dvojskifu s Josefem Strakou pravidelně umisťovali při mistrovstvích světa na medailových pozicích. Odmítal doping, a proto nechával svou krev pravidelně a dobrovolně testovat pro případ nevědomého podávání anabolik. Negativně vnímal neúčast československé výpravy na olympiádě 1984 v Los Angeles, kterou země východního bloku z politických důvodů bojkotovaly. Postupně pak kariéru profesionálního veslaře ukončil.