Jiří Zedníček

„(Dostal jste se do situací, že by vás ten režim, nazývejme to tím režimem, ale byli to konkrétní lidi, vy jste byl v nějakém konkrétním svazu, že abyste mohl ten sport a tu reprezentaci vykonávat, že by po vás někdo chtěl nějaký přitakání, nějaký souhlas, vstup někam? Ať už proto, abyste mohl vycestovat.) „S vycestováním to nemělo nic společného. Já jsem hrál ten basket příliš dobře, než abych byl v tomhle směru zranitelný. A všichni špičkoví sportovci určitě dostávali nabídky, aby vstoupili do KSČ. Já jsem nebyl ani v KSČ, ani v SSM a nic se nestalo. V tomhle smyslu já si myslím, že daleko důležitější a cílem bylo vzbudit u některých lidí strach. A když ho zrovna nedostali, tak co, no tak nic.“

„Já jsem v té době s dvěma kamarádama šel ráno do města, protože jsme měli volný den a slyšeli jsme sirény, ale protože na ten den bylo oznámeno, že do olympijské vesnice má přijet německý prezident, tak jsme tomu nepřikládali žádnou váhu. A když jsme se asi po dvou hodinách vraceli, tak od východu z metra k hlavní bráně olympijské vesnice, tam byl vždycky takový veliký prostor plný sběračů podpisů a odznaků. Ten prostor byl úplně prázdný a my jsme nevěděli, co se děje. Teprve v bráně jsme se dozvěděli, k čemu tam došlo. No a to tehdy trvalo celý den a potom večer došlo ještě k té tragédii na letišti, při které zemřelo tuším dalších čtrnáct lidí.“