Eva Slezáková

„V květnu přišla revoluce a přišli Němci a chovali se tady všelijak. V domě byly většinou ženy, poněvadž muži, co tady byli, tak je Němčouři přišli zatknout, poněvadž tady byla před domem postavena barikáda. Ve třech domech byly průchozí sklepy. My jsme byli schováni dole v krytu a Němci přišli a chtěli od každého klíče od bytu. Tak jsme odevzdali klíče od bytu, to se psalo osmého května čtyřicet pět. Oni hledali zřejmě jídlo. Jeden Němec, který sundal helmu, tak se díval z okna. A druhý Němec, který byl dole na ulici, tak si myslel, že se jedná o Čecha, a napálil to do něj. Přinesli ho do krytu, že ho někdo zastřelil, a my jsme museli projít do toho vedlejšího farského krytu – Hände hoch – a tam jsme nevěděli, co se s námi děje nebo co se vůbec stane. Jediná moje teta, která tu s námi byla, pracovala jako redaktorka, ta znala řeči. A tak řekla tomu důstojníkovi, že tady jsou jenom ženy, že my jsme to nemohly udělat, tak do něj hučela, že jsme se mohli do toho krytu vrátit. Ale toho Němce přinesli na nosítkách dolů, tam ho ošetřovali, bylo to dost tristní. Ty klíče nám pak vrátili a dělali si legraci, že ten červený dům tady na náměstí, radnice, že hoří! Oni zapálili několik domů v celé té frontě, tam naházeli plamenomety, my jsme vystoupili z toho krytu, to bylo osmého večer, a skutečně, tady bylo nejméně pět domů v plamenech. Maminka začala házet nejdůležitější věci do malého kufru, kdybychom musely odejít, poněvadž my jsme nevěděly, jestli to přeskáče, ty jiskry na ten dům, nebo ne, jestli tu zůstaneme. Vydržely jsme, devátého ráno jsme se dívaly z okna… když se vracím k tomu bytu: jenom rozkopali dveře, vytrhli telefon a zničili rádio, toť vše. A hledali jídlo, pokud nějaké našli, tak to si vzali.“