Irena Marvanová

„Byli jsme zaměstnaní v zemědělství, chodili jsme nahoru na tzv. šance, jak se říkalo, kde se pěstovala zelenina. Museli jsme rýt, tam nemohli přijet žádným povozem. Museli jsme to zrýt rýčem, aby se tam dalo něco zasadit.“

„Když skončila válka, tak jsme odešli. Byl tam maminčin mladší bratr, bylo mu kolem třicítky. Šli jsme na nádraží, každý jsme si sbalil pár věcí do tašky. Říkali jsme, že pro zbylé věci se dodatečně dojede. Průvodčí nás nechtěl pustit do vlaku, že musíme mít jízdenky, ale my jsme neměli žádné peníze. Bylo nás šest. Nakonec někdo prodal aktovku, za to nám dal lístky pro šest lidí, ale jen do Prahy, dál ne. Dostali jsme se do Prahy, kde měl tatínek známé ve firmě Rott, kam také dodával svoje výrobky. Zašel tam. Nevím, jestli tam peníze měl, nebo si je jen půjčil, ale mohli jsme s nimi dojet až do Kolína.“

„Učili jsme se trochu matematiku, češtinu. Byla tam nějaká profesorka, která byla znalá a myslím také zcestovalá, velice hezky nám vyprávěla a učila nás zeměpis. To bylo zajímavé. Psát jsme si nic nemohli, protože vyučování probíhalo načerno. Měli jsme připravené, že něco spravujeme, kdyby náhodou přišli Němci. Psát jsme si nic nemohli, takže když jsme byli spolu, přeříkávali jsme si, co si kdo pamatoval, abychom si to trochu procvičili.“

„Ze začátku (esesáci) netrhali rodiny. Takže když někdo dostal nějakou nakažlivou nemoc, druzí z rodiny byli tzv. vyreklamovaní, nemuseli také odjet (v transportu). Teprve až potom, na konci války, se trhaly rodiny. Z toho jsme vyvázli. Otec měl tenkrát růži, pamatuji si, že měl ucho až na rameno. To byla nakažlivá nemoc, tak jsme nemuseli odjet. Pak měl bratr spálu a ještě jednu nemoc, ani si nepamatuji.“