Helena Suková

* 1965

  • „Do Monaka jsem se přestěhovala v roce 1989, protože jak tady začaly ty změny, začalo to tu být mnohem složitější než dřív. Já jsem třeba hrála na Spartě a tam mi najednou řekli, že když jim dám pět tisíc až dvacet tisíc dolarů na rok, tak mi umožní tam trénovat. Mně to přišlo neuvěřitelně složité. Do té doby jsem neměla problém tam získat tolik tréninkových hodin, kolik jsem potřebovala – jak v hale, tak venku. Trošku mi přišlo, že mi najednou začali házet klacky pod nohy. Monako bylo řešení. Udělali mě tam čestnou členkou klubu, měla jsem kurty k dispozici, kdy jsem chtěla. Samozřejmě je ještě dobré tamní počasí. Dá se tam hrát venku celoročně. Takže ta příprava zpátky v Evropě tam mohla být bezstarostnější. Tady v Praze jsem měla trochu problém. Nakonec jsem na Spartu přestala chodit, a když jsem si šla zahrát na nějaké kurty, musela jsem to platit. Bylo to takové doprošování se. Až takový nedůstojný přístup k mé osobě. Tam (v Monaku) to bylo příjemnější.“

  • „Já jsem skončila v červenci 1998. Nejdřív jsem tedy skončila v lednu, ale pak jsem si říkala, že bych ten Wimbledon přece jen ještě jednou chtěla zkusit, takže jsem před ním trénovala. Průlom se tam nepodařil, takže po Wimbledonu 1998 jsem skončila zcela. Hned potom jsem měla volno, nemusela jsem nic dělat, nemusela jsem trénovat, mohla jsem navštěvovat známé, kamarády, příbuzenstvo. To mi vydrželo asi tak půl roku. A pak si najednou říkáte, co s načatým časem. Tak jsem si pořídila psa. Větší část času jsem trávila v Monaku, protože jsem měla volno, nemusela jsem trénovat, nemusela jsem jezdit po turnajích, takže toho volného času bylo víc. Nejdřív si to užíváte. Asi rok nebo rok a půl jsem raketu neviděla vůbec. Ani jsem nevěděla, kam jsem ji založila. Na Wimbledonu se hraje turnaj čtyřher legend, tehdy to bylo od třiceti pěti roků věku. Tam mě pozvali. První rok jsem to se slušností odmítla. Když mě pozvali podruhé, tak už mi to bylo blbé, znova to odmítnout. Takhle jsem se postupně vrátila k tomu, že jsem znovu zjistila, kde ty rakety tedy mám.“

  • „Myslím si, že v tomhle věku to (studium vysoké školy) bylo trošku složitější. První rok jsem zažívala neskutečné nervy. Říkala jsem, že když mě vyhodí z jedné zkoušky, už mě tu nikdo nikdy neuvidí. Říkala jsem si, že jsem jako masochista. Když jsem jela na svoji první zkoušku v prváku z anatomie, byla jsem před ní snad dvacetkrát na záchodě. V životě jsem před žádným zápasem nebyla tak nervózní jako před touhle zkouškou. Naštěstí první vyhazov ze zkoušky byl až ve třeťáku, a to už jsem byla takový zkušený student a věděla jsem, že mám ještě další dva pokusy. Takže už jsem na té škole zůstala. (Čím jste se zabývala ve svých bakalářských nebo diplomových pracích?) V pracích jsem se zaměřila právě na životní spokojenost sportovců po kariéře. Zaměřila jsem se i na nalezení receptu, jak toho sportovce připravit, aby skok do sportovního důchodu nebyl až tak složitý, jak jsem to zažívala na sobě já nebo jak jsem to zjistila od čtyřiceti vrcholových sportovců z různých odvětví, které jsem oslovila. Úplně se mi to nepodařilo. Každý se s tím snaží bojovat nějak, ne každý chce přiznat, že mu například rodinný život nenahradil sport. To se špatně říká partnerovi nebo partnerce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha Hagibor, 28.02.2014

    (audio)
    délka: 38:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sportovní Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

O tom, co bude po kariéře, jsem nechtěla ani slyšet

Helena Suková
Helena Suková
zdroj: archiv PB

Helena Suková se narodila 23. února 1965 v Praze do tenisové rodiny. Její maminka byla finalistkou Wimbledonu, otec Cyril se později stal předsedou tenisového svazu a bratr Cyril byl také vynikajícím hráčem. Helena Suková tak na kurty chodila od dětství a už od žákovských let patřila k nejlepším tenistkám v Československu. Díky tomu mohla cestovat na zahraniční turnaje, na gymnáziu měla individuální plán a odmaturovala s ročním zpožděním. Když jí bylo sedmnáct let, zemřela jí maminka Věra, což ji poznamenalo. Po střední škole se Helena Suková rozhodla soustředit na sportovní kariéru. Na vrcholu byla v období probíhajících politických změn v Československu, v roce 1990 byla dokonce světovou jedničkou ve čtyřhře. V ní získala devět grandslamových titulů a dvě stříbrné olympijské medaile. Již v roce 1989 se však přestěhovala do Monaka, které nabízelo lepší podmínky k přípravě. Kariéru ukončila v roce 1998, poté zažila náročný přechod do civilního života. Při hledání, jak naložit s volným časem, se nakonec rozhodla pro studium psychologie. Během něj se zaměřila právě na problematiku přípravy vrcholových sportovců na život po konci kariéry. Po absolvování vysoké školy se Helena Suková stala klinickou psycholožkou, pracuje především se sportovci. Žije v Monaku a v Praze.