„My jsme odešli do Prahy. Protože matky sestra, její muž padnul v revoluci, v pražský revoluci v květnu 45. A se smůlou, protože byl první oběť pražský revoluce; zastřelili ho esesáci. Byl zaměstnanec vysočanskýho nádraží. Tam 5. května ráno zastavil obrněnej vlak. A protože tam se zamazávaly německý nápisy a strejc pocházel z Bíliny, takže uměl německy, snažil se vysvětlit důstojníkovi, kterej vylez z toho vlaku, že ten pracovník, kterej to tam zamazává, ty německý nápisy, tak že je v právu, protože začala revoluce atd. Ty všichni byli notně opilí a esesák vrazil strejdovi facku, strejda mu ji vrátil a on vytáh pistoli a prostřílel ho jak řešeto. Měl asi třicet ran v sobě. Asi dva dny žil na Bulovce v nemocnici a po dvou dnech zemřel.“
„Já jsem na průmyslovku chodil se spolužákem, ten bydlel v Makotřasích. Makotřasy jsou vedlejší vesnice Lidic. Tam katastr měl hranici a tenhleten můj spolužák bydlel na konci vesnice a jejich barák byl na hranici Lidic a Makotřas. A když přišli Němci do Lidic a začali obsazovat všecko, tak první, co bylo, že začali svážet všechny obyvatele Lidic z různých zaměstnání. To je blízko Kladna, takže hodně těch lidí z Lidic bylo zaměstnáno na Kladně. První fáze byla, že to všecko zkoncentrovali do Lidic, svezli to všecko z okolí a rodiče Ládi Pulce vzali s sebou. Takže se ocitli v Lidicích, protože ti vojáci si mysleli, že ten barák patří do Lidic. Ale otec ho přesvědčil, ty vojáky, který to tam obsazovali, že do Lidic nepatří. A Němci byli ‚pünktlich‘, všecko muselo bejt podle předpisu, tak si zjistili, že tenhle barák do Lidic nepatří, tak je vrátili zpátky. No ale už byli v Lidicích na návsi, kde všecko postříleli, spálili.“
„Zrovna byla přestávka a najednou strašná rána. To bylo blízko rybníka, v Žinkovech je velikej rybník. Na jedný straně toho rybníka, u vesnice, byla tahle hospoda, kde jsme vystupovali, a zrovna jsme měli přestávku, rána, okna se otevřely, zavřely. A přes rybník, na tom konci, tam byla hájovna. Hajný, když nebyl doma, tak nechal svítit, to bylo proti pytlákům. Přiletěl aeroplánek, kterej měl hodit bombu na ubytovnu, kde bylo Hitlerjugend. V Žinkovech bylo – Chata se to jmenovalo – dneska je tam kolem toho tělovýchovný zařízení, hala, ale tehdy to byl barák, hotel, a tam byli ubytovaný Hitlerjugend. Ty tam měli výcvik, střídali se tam. A tenhle aeroplánek anglickej měl hodit bombu na ten barák. Tam bylo nějaký světýlko u komína, údajně. Jenomže on si všimnul, že je velký světýlko v hájovně, a tu bombu hodil k hájovně. Před tou hájovnou byl rybníček a on se trefil do toho rybníčka. Takže to bylo prázdný, bahno, ryby, všecko pryč.“
František Valeš se narodil 24. srpna 1932 ve vesnici Žinkovy na Plzeňsku. Ve dvou letech přišel o otce a zůstal sám s matkou a sestrou. Dětství a válku strávil na venkově. Jako dítě byl svědkem válečného samozásobování lidí potravinami i následných německých kontrol, vzpomíná také na obklíčení sousední vsi Vojovice kvůli domnělému ukrývání parašutistů. Konec války prožil v Žinkovech a poté se s rodinou přestěhoval do Prahy k tetě, jejíž manžel padl v bojích Pražského povstání. Pamětník vystudoval střední průmyslovou školu a potom i strojní fakultu v Praze. Celý život zasvětil odvětví aplikované fyziky, mechanice. Několik let učil na strojní fakultě v Praze, pracoval také v Ústavu termomechaniky Akademie věd České republiky v Praze, ve Výzkumném a zkušebním ústavu letectví v Letňanech a Ústavu teoretické a aplikované mechaniky v Plzni. Několikrát odolal vstupu do Komunistické strany Československa a byl jedním z mála nestraníků ve vedoucích pozicích Ústavu termomechaniky Akademie věd.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
