Lubomír Burdych

* 1928

  • „Když to beru z pohledu jedince, tak ono to tenkrát vypadalo poněkud jinak, než se dneska říká. Otevřeně řečeno, všechny partaje se chovaly dost bezostyšně. Bohužel alespoň mně se to tak jevilo. Nedokázaly přesně formulovat svoje představy a nároky a poněkud moc se soustředily na vzájemný boj mezi sebou.“

  • „Musím říct, že dětství bylo z hlediska kluka nádherný, protože jsem vyrostl ve Studnici u Náchoda a to byla vždycky taková pokroková vesnice. Posléze se stala i vesnicí střediskovou pro další okolní obce. Už před druhou světovou válkou tam bylo provedeno dláždění celé obce a kanalizace. V tomto smyslu si dle mého soudu vedla velmi dobře. Ze spolků tam byl Sokol a ochotnické divadlo. Můj strejda byl kapelník, takže tam byla i vesnická hudba.“

  • „Byla místa, kde se těžilo takovým způsobem, že se to podřízlo šramačkami. To byly takový stroje, jejichž rameno bylo asi dva tři metry dlouhé a okolo obíhal pás s ocelovými zuby. Ten stroj podorával vrstvu uhlí nebo kamene. Zřejmě to muselo být vyrobeno z velmi kvalitní ocele. Podřízlo to asi do hloubky dvou tří metrů. Když to bylo takhle vespod uvolněný, tak se to lámalo sbíječkami a házelo se to na takzvané žlabové dopravníky. Neměly to být příliš velké kusy, ale my jsme byli rádi, když byly velké asi jako konferenční stolek. Bylo to nebezpečný pro ty další, protože když se to vzpříčilo, mohlo to přimáčknout člověka ke stěně a rozdrtit mu nohy a podobně.“

  • „Kladlo to velké nároky a dřeli se opravdu neskutečně. Znamenalo to vstávat přibližně v jednu hodinu v noci. Bez nadsázky! Dobu až do rána strávili pečením, pekly se alespoň tři plné pece. Kolem sedmé osmé hodiny to musel pekař naložit. Zpravidla měl koně a vůz. Rozvážel po okolních vesnicích a městech, aby lidi měli včas čerstvý chleba a popřípadě další pečivo. Otec jezdíval ze Studnice, která je asi sedm osm kilometrů od Náchoda, směrem k Ratibořicím. Po cestě navštívil všechny svoje odběratele. Nejdál jezdil do Velkého Poříčí.“

  • „V některých částech šachty to nebylo jednoduchý. Někde bylo šílený vedro a zároveň velmi špatný vzduch a málo kyslíku. Vzduch se tam přiváděl širokým plechovým potrubím. Někdy jsme stáli u těch spojů a strkali jsme tam nos, abychom alespoň trochu vzduchu nabrali.“

  • „Po prvním ročníku jsem byl totálně nasazený v nynější Rubeně, tenkrát Kudrnáč Náchod. Tam jsem zjistil, jak vypadá skutečná praxe. Pracoval jsem tam na pásu při výrobě protiplynových masek pro Wehrmacht. Bylo mi poněkud divné, že tam přichází asi třicetiletý muž. Všichni se k němu chovali uctivě a najednou začala zvýšená pracovní aktivita. Byl to syn majitele, mladý Kudrnáč. Titulovali ho pane inženýre, ale on byl ve skutečnosti jen takzvaným závodním inženýrem. Zastavil se u mě a ptal se: ‚Kdopak vy jste? A na jakou školu jste chodil?‘ Tak jsem mu odpověděl. Řekl, abych se sebral, šel do laboratoře a hlásil se tam.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 02.02.2014

    (audio)
    délka: 01:34:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsme prý plevel národa

Lubomír Burdych
Lubomír Burdych
zdroj: pamětník

Lubomír Burdych se narodil 7. srpna 1928 ve Studnici u Náchoda jako prostřední ze tří synů místního pekaře. Nejprve navštěvoval základní školu ve Studnici a poté měšťanskou školu v České Skalici. V roce 1943 začal studovat na dvouleté chemicko-textilní škole ve Dvoře Králové. Na sklonku války se mu nevyhnulo totální nasazení v továrně Kudrnáč v Náchodě, kde se vyráběly plynové masky. Když válka skončila, odešel do Brna studovat vyšší chemickou školu. Hned po maturitě v roce 1948 našel zaměstnání ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. O rok později nastoupil na povinnou vojenskou službu a kvůli tomu, že jeho otec byl podnikatel, ocitl se mezi prvními branci, kteří narukovali k nově vzniklým PTP. Tři roky pracoval v dolech, nejprve v Litvínově, následně v Karviné. Po propuštění se vrátil na své původní pracovní místo, ale pak přešel do pardubické Synthesie, kam se v rámci reorganizace přesunula část výroby, a zde setrval až do důchodu.