Jaroslav Česák

„Najednou nás v noci budili, přijel tam na revizi nějaký stařičký plukovník, takový děda, a všecky vojáci museli nastoupit. V noci. Já jsem tak tvrdě spal, že jsem nenastoupil, a [když – pozn. aut.] teprve šmejdili poddůstojníci, tak mě vyvlekli. A já jsem tomu dědkovi musel podat hlášení a povídal jsem: ‚Soudruhu plukovníku, já jsem v úderce, která plní na sto třicet procent, já jsem tak unavený, že jsem přišel ze šichty a že jsem tvrdě usnul.‘ Ten dědek mě poslal zpátky spát. To já měl hroznou výmluvu na tohle. Protože hoši, co se tak neunavili, tak chodili na rozcvičky.“

„Rodiče prostě lpěli na pozemcích. Protože jsme je po staletí obdělávali, tak k nim měli ohromný vztah. Proto já taky dodnes, pokud můžu, ve svých třiaosmdesáti letech, tak šestnáct hektarů, které mi zbyly, respektive které jsem znovu nabyl dědictvím téhle chalupy, se snažím obdělávat. Ale už je neklidím, už nechávám mladým tu sklizeň. Ale měl jsem doteď deset krav, které jsem pásl.“