podporučík v. v. Josef Bartošek

* 1947

  • „Lidé byli tak zpracovaní – v roce 1968 byli všichni proti Rusům a myslím, že i hodně proti komunistům. V roce 1977 zase byli proti Chartě a v roce 1990 zase... A to byli pořád ti stejní lidé, kteří byli jednou tam a jednou tam, podle toho, jak dobře byli zpracovaní, zastrašení. Nevím, kdo všechno to nepodepsal, nezjišťoval jsem to. Ale vím, že u [politických] prověrek jsem byl jediný z fabriky, kdo řekl, že nesouhlasí se vstupem vojsk. Potom za mnou chodili někteří kamarádi: ,Víš, já jsem samozřejmě taky proti, ale neměl jsem odvahu to říct, protože mám rodinu a mohli by nás pronásledovat. Ty jsi svobodný a nezáleží ti na tom.‘ Takže takové měli lidé postoje, že byli proti mezi sebou, ale když došlo na oficiální dotazy, tak tam už tolik stateční nebyli.“

  • „Srpen 1968... očekávali jsme, že je to možné. Ale člověk tomu úplně nevěřil, doufal, že k tomu nikdy nedojde, takže situace 21. srpna nás zaskočila. V noci z dvacátého na dvacátého prvního byl vyhlášen poplach. Všichni velitelé rot a důstojníci štábu přišli do kasáren. Poplach ale neprobíhal, jak jsme byli zvyklí – rychle vše sebrat, nasednout do auta a odjet. Zůstávali jsme na rotě, a tak jsme nevěděli, co je to za zvláštní poplach. Přišel velitel roty a seznámil nás s tím, že došlo k přepadení republiky armádami Varšavské smlouvy. Osobně jsem to v první moment považoval za námět cvičení, protože ta takhle nějak začínala. Prvních pár minut jsem čekal, co z toho vyplyne. Po chvíli jsem si uvědomil, že se mluví o vojscích Varšavské smlouvy, že to asi nebude cvičení. Na to jsme nebyli trénovaní, abychom napadali svoje spojence. Nicméně oni se na to asi připravovali.“

  • „Domlouvali se – můj otec koupil traktor a strýc samovaz. Technikou si různě vypomáhali. Na koupi traktoru otec samozřejmě neměl, vzal si ho na splátky. Když vstoupil do družstva, traktor mu sebrali, jezdil v místní STSce. Ale splátky zůstaly mému otci, který traktor splácel ještě v 60. letech. To už jsme dávno bydleli ve Fryštáku. Splátek se definitivně zbavil přibližně po roce 1960. Otec nešel do družstva, ale přinutili ho různými opatřeními ohledně dodávek. Měl povinné dodávky, kolik musí čeho odevzdat. Oni udělali výměry podle toho, kolik měl kdo hektarů. Stanovili jim takové dávky, které nebylo možné splnit. Družstvo tenkrát mělo například poloviční dojivost krav, ale soukromý zemědělec musel vyprodukovat daleko víc. A pokud to nestíhal, potom ho soudili. Můj otec byl odsouzen na kratší dobu – pár měsíců za drobné nesplnění dodávek mléka, které vlastně ani splnit nemohl. To byl jeden z důvodů, proč vstoupil do družstva. A takovým způsobem působili na všechny.“

  • „Nějaká menší pohotovostní dávka [nábojů] byla v kasárnách. Co měli jiní vojáci, nevím. Já jsem dostal jednu jedinou krabičku nábojů do škorpiona. Měl jsem ji zapečetěnou, zalepenou a tu jsem měl jaksi možnost rozbalit v případě nebezpečí podle mého uvážení. Co měli ostatní vojáci, už si nevzpomenu. Mluvil jsem dávno s jedním kolegou a ten říkal, že chodil bez nábojů. Že právě byli naštvaní, protože střelivo nedostali. Takže nevím, kdo ho měl a kdo ne. Je to přece jenom pár roků. Ale rota, co šla do lesů, kde byl kolega Gult a Műler, ti byli normálně vybaveni ostrým střelivem. Ale říkali mi i kluci, že měli v kasárnách někteří ostré střelivo. Jirka Műler říkal, že ho měli rozložené po posteli. Dobře se na to pamatuje. Nevím... Sovadina v knížce zpochybňuje, že jsem ho [střelivo] měl. To mě tenkrát naštval. Jsem mu šel vynadat. Říkám, jak údajně, když vím, že jsem ho měl? Nevím... Dufek třeba říkal, že byl zákaz dávat ostré střelivo. Že ho určitě nikdo neměl.“

  • „Potom, když byla výzva Několik vět, jsem ji podepsal. Ale to už byl spád věcí tak velký, že už to bylo zbytečný. Dala mi to Irena Seifertová, takový odbojný pracovník. Stalo se pak, že měla u sebe v kabelce arch s podpisy a zatkla ji policie. Někdo to musel na ni prozradit, protože jen tak naslepo by ji nechytli. Když ji pustili, chválila se mi a říká: ,Bránila jsem tě vlastním tělem. Jsi mi za to aspoň trochu vděčný?‘ Policie věděla, že to v té tašce má, ale ona ji pevně držela a nevydala. Díky tomu jsem se nedostal ani k výslechu.“

  • „V tu dobu byl na kontrolu u nás na útvaru zrovna náhodou podpl. Šedina. Takže když přijeli Rusové, byl tady. Říkám to proto, že byl muž činu, velmi energický. Vystudoval Frunzeho [vojenskou] akademii v Moskvě, takže ovládal perfektně ruštinu a nebylo náhodou, že se znal s velitelem tankového praporu, který nás obklíčil. Rusové na to šli totiž velice systematicky. Při jednom [společném] cvičení velitelé [ruského] útvaru přijeli na soudružskou návštěvu. Prohlídli si kasárna, seznámili se s naším velením, velikostí a možnostmi vyzbrojení a schopností pluku. Přesně věděli, do čeho jdou a že musí počítat s určitou přesilou tanků. Protože, popravdě řečeno, z nás měli strach a také z toho, co bychom jim mohli udělat za problémy. No a taky že jsme jim udělali. Vyšel jim vstříc podplukovník Šedina a řekl mu [veliteli Rusů], tykali si: ,Co tady chceš? Posledně jsi tu byl jako kamarád. Teď na nás míříš tankem?! Okamžitě ty kanóny otočte na druhou stranu!‘ Možná ho [velitele Rusů] trochu zaskočilo, že s ním nejedná jako poražený, ale jako sobě rovný. Vystupoval částečně jako velitel útvaru [podpl. Šedina], i když už jím tenkrát nebyl, ale jeho rozhodný postoj je zarazil.“

  • „No a potom přišel rok 1989. Ve fabrice to všechno začalo bouřit. Chystaly se protestní akce a potom se připravovala generální stávka. Někteří kolegové přišli, abych dělal předsedu stávkového výboru. Letáky vyvěšovali většinou dělníci a měli jsme spojku, člověka, který jezdil do Prahy. Ale kolegové chtěli, aby předsedou byl někdo výše postavený, kdo má respekt, a tak přišli za mnou. Udělali jsme shromáždění v jídelně [ve fabrice] a tam jsem byl oficiálně zvolen předsedou stávkového výboru. Organizovali jsme i stávku, čímž jsme přispěli k likvidaci režimu. Předsedu jsem nedělal dlouho. Když se pak výbory přejmenovávaly na Občanská fóra, já jsem nechtěl dělat do politiky, tak jsem od toho odstoupil a byl zvolený jiný předseda.“

  • „Já jsem o tom pak mluvil osobně s podpl. Šedinou. Byl jsem za ním jako místostarosta města Holešov v Praze, když jsme mu udělovali pamětní medaili (asi v roce 2010). Říkal mi, že když tenkrát mluvil s tím velitelem [Rusů], tak mu řekl: ‚Dívej se, jestli se nestáhneš, tak já jenom mávnu rukou, ze všech oken se vysunou pancéřovky, a jak budeš potom doma zdůvodňovat, že jsi přišel o svůj tankový prapor?‘ To ho zarazilo, zapůsobilo to na něj. Brána od kasáren byla zavřena výjimečně, obvykle nebývala. Tenkrát velitel dal nařídit a řekl, že Rusy do kasáren nepustíme. Takže skutečně podpl. Košan, podpl. Šedina s nimi jednali jenom na bráně. Řekli, že tam nemají co dělat. Potom přijeli ještě znovu, ať jim dáme aspoň vodu, ale i to jim velitel odmítl. Dával jim prostě jednoznačně najevo, že tady byli vítáni jako přátelé, ne jako okupanti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Holešov, 26.02.2014

    (audio)
    délka: 02:05:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Zlín, 31.03.2014

    (audio)
    délka: 01:34:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Noha ruského vojáka do našich kasáren nevstoupila

Absolvent důstojnické školy (foto po invazi v srpnu 1968)
Absolvent důstojnické školy (foto po invazi v srpnu 1968)
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Bartošek se narodil 19. 9. 1947 v Medlově u Uničova jako třetí dítě Františka a Boženy Bartoškových. Rodiče se do Medlova přistěhovali po 2. světové válce a získali v místě po odsunutých Němcích hospodářství a polnosti. V 50. letech, kdy naplno propukla kolektivizace zemědělství, byli otec a strýc Josef Pavelčík na základě výměry polí označeni za kulaky a odsouzeni. Rodina se poté rozhodla odstěhovat do Fryštáku. Josef Bartošek studoval střední průmyslovou školu ve Zlíně. Po maturitě krátce pracoval v podniku ČSAO Holešov. V říjnu roku 1966 nastoupil zákl. vojenskou službu u 7. výsadkového pluku zvláštního určení, 5. roty. Absolvoval důstojnickou školu s hodností podporučík. V době invaze vojsk Varšavské smlouvy sloužil několik dní např. jako ostraha holešovské spořitelny. Do civilu odešel v září roku 1968. Vrátil se zpět do podniku ČSAO Holešov. Neprošel prověrkami zkoumajícími postoj k okupaci roku 1968, ale pracovní degradace se nakonec nenaplnila. V 70. letech se oženil a narodily se mu postupně tři děti. Roku 1989 podepsal výzvu Několik vět a v době listopadových událostí téhož roku byl zvolen předsedou podnikového stávkového výboru. V zaměstnání setrval do 90. let. Po odchodu pracoval tři roky jako technický administrátor holešovského děkanátu. Poté byl zaměstnán ve firmách Bullmen a Koltico. Stal se předsedou KDU-ČSL za Holešov a v letech 2002-2010 zastával funkci místostarosty města Holešova. Nyní je v důchodu, ale stále částečně pracuje. Společně s nejmladším synem Markem spravuje stránky Klubu výsadkových veteránů a účastní se vzpomínkových akcí. Podílel se na realizaci pamětní desky 7. výsadkového pluku zvláštního určení a rehabilitaci útvaru a jeho velení.