Hannelore Kalenská

„Dali mi přihlášku na filozofickou fakultu. Já jsem tam měla napsané obory, chtěla jsem dělat ruštinu a k tomu asi češtinu. Ale kvůli posudku mě nevzali, protože jsem tam měla napsáno, že maminka se dívá jedním okem na Západ a otec ohrnuje nad dnešním zřízením nos, že obě děti – mám ještě sestru – nejsou vychovávány v socialistické společnosti, neúčastníme se brigád v obci… Bylo toho tam hrozně moc, mám to ještě doma. Bylo tam dále, že já se jevím jako nafintěná mladice, že nosím červené a černé punčocháče a takovéhle věci. Podali jsme si odvolání na okres, ale onen pán, soudruh, který mi posudek napsal, měl na okrese bratra, takže nám to zamítli. Šli jsme na kraj, tam to taky zamítli, tam měl taky dlouhé prsty. Potom maminka jela se mnou, stěžovaly jsme si na prezidentské kanceláři, kde mi prostě řekli, že mohu studovat, ale jedině zubařinu nebo hygienu. To jsem nepřijala, protože tyto obory nemám ráda."

„Paní učitelka se nás ptala, jak se jmenují rodiče. Když jsem řekla, že tatínek je Herbert, tak si myslím, že jméno děti nikdy v životě neslyšely. Nebylo to moc hezké, myslím, že děti se mi trošku posmívaly. Chtěla jsem mít všechno jako ostatní děti a víceméně doma se mluvilo jinak a mluvilo se jinak i ve škole. Takže my jsme jako děti nevěděli, kam patříme. Samozřejmě, když ostatní děti chtěly být pionýrem, tak já jsem chtěla být taky pionýrem. Nakonec, sice jsme to [se sestrou] nedaly najevo, ale neměly jsme moc radost, že máme tátu Němce, že se od dětí lišíme.“