„To byli Boagovi. To byli vlastně novomanželé v té době, kteří byli bezdětní, ale kupodivu zůstali bezdětní. Takže se jim to jako nepodařilo. Ti byli nejvěrnější, za mnou jezdili po válce, když mě nechtěli pustit ven. Mě od roku 1945, kdy jsem se vrátila, komunisté pustili ven poprvé až v roce 1965. Tak v té době oni za mnou jezdili, protože říkali, že jsem vlastně jejich jediné dítě. Zemřeli oba velice staří, to byli Skotové, oni se pak přestěhovali po válce do Edinburghu z Londýna, jí bylo 95 [let] a jemu 93 [let], když zemřeli. Do té doby jsme byli pořád ve styku.“
„V sedmnácti to myslím bylo. Dvě dospělé ženy to tenkrát měly na starost. Nevím, kolik vagonů [odjelo], byly [tam] dřevěné [lavice] s těmi šprcly. Ty tvrdé. Já jsem byla v našem kupé a mně tam někdo podal miminko. To byl asi dvouapůlletý chlapeček. Maminka, co ho vyprovázela, mi podávala ještě lahev s mlíkem a ta měla nějaký dudlík s nějakým velkým otvorem. Jak jsem ji postavila pod lavici, kde miminko sedělo, tak když se vlak dal do pohybu, tak jsme samozřejmě všichni šli k oknu, malého jsme tam drželi taky, a mléko se vylilo, jak se vlak dal do pohybu.“
„Zabýval se sudetoněmeckou otázkou, německý politik už v Hitlerově režimu, a razil heslo Heim ins Reich. Jako pro Němce, kteří bydleli v Sudetech. Nikdo je nedržel, oni mohli jít, ale to heslo znamenalo anexi Sudet k reichu. Nikdo je nedržel, mohli se odstěhovat. Ale oni chtěli zvětšit říši, takže už v roce 1938 se vlastně jednalo o Sudety. Já jsem jednoho dne přišla do školy, do sekundy, brzy po začátku školního roku, a moji spolužáci skandovali: ‚Juden heraus, Juden heraus.‘“
„Z Hoek van Hollandu jsme museli přejít z vlaku na loď, na trajekt. Tohle si pamatuji jako nejhrůznější svoji vzpomínku, protože každý jsme měli jeden kufr, každý si měl vzít jeden kufr, a teď třeba já jsem táhla dítě. To bylo v noci, on byl rozespalý a já si pamatuji, že jsme ho nemohli nacpat do kabátku, to bylo prostě, on byl celý nějaký vláčný. Já vůbec nevím, jak jsem to zvládla, protože jsem měla dva kufry a dítě. A bylo mi třináct.“
„Protože na té anabázi, na cestě ze Sibiře, museli vojáci v zimě přeplavat ledovou řeku. Tatínek vlastně měl možnost se přeplavit na lodi pro oficíry, ale on byl zásadový, takže přeplaval s nimi a [po první světové válce] už přišel s postižením plic, ze kterého potom bylo postižení srdce. Takže v roce 1926 jsem se narodila v únoru, a když mně bylo deset měsíců, ke konci roku, tak tatínek zemřel.“
RNDr. Ruth Hálová, rozená Adlerová, se narodila 26. února 1926 v Českém Krumlově v židovské rodině. Maminka Zdeňka pocházela z české, tatínek Leopold z německy mluvící židovské rodiny. Ruth měla ještě starší sestru Evu. Tatínek zemřel v roce 1926. Ruth chodila pět let do německé obecné školy a poté přešla na německé gymnázium. V roce 1938 byla kvůli svému židovskému původu na gymnáziu šikanována. Rodina se odstěhovala do Protivína a následně do Prahy. Maminka si uvědomovala nebezpečí, které dcerám hrozí, a snažila se je proto vyslat do zahraničí. Dozvěděla se o akci Nicholase Wintona a oběma dcerám vymohla zařazení do tzv. Wintonova vlaku. Třináctiletá Ruth odjela 29. června 1939 z pražského Masarykova nádraží a sestra Eva 2. srpna 1939 z Wilsonova (dnes hlavního) nádraží do Londýna. Pamětnice se ujala rodina Jonesových v Shirley u Birminghamu. Od roku 1940 navštěvovala obecnou školu a vypomáhala adoptivním rodičům v trafice. Pak přešla na střední školu v Rugby nedaleko Coventry, kde žila v rodině Cleaverových a později Boagových. Ruth Hálová ukončila střední školu a získala nižší maturitu (tzv. Oxford School Certificate). Od roku 1943 pracovala ve farmaceutickém oddělení v Rugby, ale adoptivní rodiče požadovali, aby pokračovala ve studiu. Na doporučení československého exilového ministerstva školství a sociálních věcí přešla na československou školu ve Walesu, kde v dubnu 1945 složila v maturitu. Sestra Eva pracovala v nemocnici ve Woodlands jako ošetřovatelka. 24. září 1945 se pamětnice vrátila do Československa. Maminka přečkala válku v Terezíně, díky sňatku s bratrancem Arnoštem se vyhnula transportu na východ. Po válce Ruth Hálová vystudovala mikrobiologii na přírodovědecké fakultě v Praze, absolvovala v roce 1952. Pracovala v diagnostické laboratoři nemocnice v Motole, dále v sanatoriu v Karlových Varech a v Ústí nad Labem. Později se přestěhovala do jižních Čech a žila v Holubově u Českého Krumlova. Ruth Hálová zemřela 28. dubna 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
