Josef Kadlčík

* 1939

  • „Že by tam bylo špatně, to se říct nedá. My jsme měli velitela čety, Pražáka, nějaký poručík Bílek. Já jsem mu sliboval, že když se s ním dostanu do služby někdy, tak ho zastřelím. A já jsem se s ním opravdu dostal do služby. První službu na hranici jsem měl s ním. Já jsem ho darebáka nezastřelil. Ten nás honil jak nadutú kozu. Byli jsme první četa druhé roty a jako první četa jsme museli být všady první, první jsme vycházali, ať to bylo z kasáren nebo ze střelnice, a první jsme museli být v cíli.“

  • „No tak šli tam, došli na špačkárnu [rozhlednu], vylezli a střežili. Měli chodit po ochozu podle předpisu, ne se schovat do búdy, když nepršelo. Bylo to v létě. Chodili po tom ochozu a potom se ten Resutík zebral a řekl temu Křížovi, že jde na záchod a napit sa vody. Tam jsme chodívali, byla tam latrína kousek od té mačkárny a taková studánka malá. A šli nástraháři. Už slezl ten Resutík. Byl tam podchod pod drátama. Tím podchodem prošel a šel. A tomu [Křížovi] řekl, že se jde napit vody, ale ten Kříž nevěděl. Oni neměli zavedení do terénu, ti kluci, ti nováčci. Žádný jich nezavedl. My když jsme přišli na rotu, tak nás sebral a zavedl do terénu a řekl nám: ‚Tady je to, tady je to a takové a takové zvyklosti tady jsou,‘ a potom jsme ještě na druhý den dělali demarkačku, jako kudy jde vlastní hranica. Tam to dělal potůček, tu hranicu. A tito naši nováčci to neabsolvovali. To ho možná zachránilo. Tak podlezl podchod a šel přes orný pás do toho lesíka k Němcom.“

  • „Tož nakonec to dopadlo tak, ten vstup do JZD, že tam vstoupili matka a jim už bylo přes padesát roků. A otec teda chodili do práce do cihelny. Ovšem závazky nebo povinnosti, které byly na člena JZD kladené, odpracování určitých jednotek. A to byly sakramensky naměřené jednotky. Oni měli třeba vyplet měřicu řepy, ale když by to přeměřal správně, tak by to měli pomáli dvě měřice. Tak to sa všecko plnilo. A když teda jim došel důchodový čas, matce, a žádali si o důchod, protože pokud oni byli v domácnosti, než došlo JZD, tak otec jim platili to sociální pojištění, takže na nich sa to vztahovalo. Ale když došel důchodový věk, tož oni jí nakonec zjistili, že tam nemá nic odpracované.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dolní Bojanovice, 07.12.2013

    (audio)
    délka: 01:50:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdybych měl jít znovu na vojnu a mohl si vybrat, šel bych tam zas

Josef Kadlčík
Josef Kadlčík
zdroj: Pamět národa - Archiv

Josef Kadlčík se narodil roku 1939 v Brně. S rodiči a dalšími osmi sourozenci bydlel v Ratíškovicích. Kolektivizace v 50. letech postihla celou jeho rodinu. Bratrům vyhrožovali vyhazovem z práce, maminka nakonec vstoupila do jednotného zemědělského družstva, ale za svou práci nedostala kvůli podvodu jeho vedení žádný důchod. Josef se vyučil instalatérem a v roce 1958 nastoupil na vojnu. Přidělili ho k Pohraniční stráži. Po tříměsíčním přijímači v Aši sloužil u 3. praporu 5. chebské brigády 17. pohraniční roty v Dolní Hraničné. Služba na hranici byla klidná, jen s malým množstvím incidentů. Josef Kadlčík strávil část služby jako údržbář. Jeho vzpomínky na Pohraniční stráž jsou spíše pozitivní. Po vojně se oženil a od té doby žije v Dolních Bojanovicích.