Vlasta Šedivá

* 1921

  • „Hlavně to byly informace, třeba z fronty, ze současné situace, aby lidi věděli, co se děje. A taky to, čím se vzbuzovala nálada lidí, aby neklesali a tak. To bylo pro časopis V boj. Dostávala jsem text z ilegální organizace, který jsem přepisovala. Dali mně blány, na ty se to psalo, a víc jsem se nestarala. Ty blány jsem pak odevzdala a někde se to pak tisklo.“

  • „Dělala jsem spojku mezi Prahou a Brnem, v roce 1944 jsem se stala regulérní členkou Předvoje. Předvoj se skládal z krajně levicové mládeže, kromě toho do něj patřila také evangelická mládež ze Smíchova. Členům bylo mezi sedmnácti a třiadvaceti lety. Vydávali časopis Předvoj, mně dodávali blány, já jsem do nich psala texty a blány zase vracela. Bylo to o to pikantnější, že jsem bydlela v domě, který byl z 99 % obsazený Němci. Mimo jiné tam bydlely úřednice z gestapa… A kromě nás snad jen dvě české rodiny a také výborný domovník. Můj nevlastní otec s ním za Pražského povstání bojoval na Staroměstském náměstí. Spolu s ním jsme do Vinohradské nemocnice tahali obvazy, matrace a další vybavení, zatímco Němci po nás stříleli z oken bytů. S domovníkem jsme pak v našem domě obcházeli německé úředníky a chtěli jsme od nich obvazy. Ti byli samozřejmě jako beránci. ,Beze všeho,‘ říkali. Jedna Němka na mě křičela: ,Můj dědeček byl Čech!‘“

  • „Co pro vás znamenala heydrichiáda? Strach, protože jste si nebyl ničím jistý. Teprve nedávno jsem zjistila, že jednu rodinu z Nuslí, popravenou za heydrichiády, jsem dobře znala. Byli to manželé Bautzovi, které taky Karel Čurda udal. Já jsem jako malá holka v tom domě bydlela. Zajímavé bylo, jak se tehdy z lidí, kteří s politikou neměli co do činění, přes noc staly oběti, nebo hrdinové, chcete-li. Tihle Bautzovi byli takoví obyčejní, on jezdil s taxíkem, ale neměli vůbec peníze, paní chodila přes půl Prahy pro levnější maso. Ona pracovala, možná už před válkou, pro Červený kříž a já si to tak vysvětluju, že ten Červený kříž nahlásil jejich adresu do Londýna a ten Čurda se potom u nich ukrýval. Do teď je snad u toho domu pomníček, že byli popraveni. Lidé říkali, že je vytáhli v noci v pyžamu.“

  • „Hodně jsem psala pro odboj, do Rudého práva, to bylo tehdy ilegální. Různé texty, tenkrát se už třeba připravovaly národní výbory, Košický program. Já jsem tehdy opravdu závodila v psaní na stroji, psala jsem hodně rychle a každý týden jsem na rohu Dlážděné ulice, kde jsem pracovala, předávala popsané blány té Nataše. Bylo domluveno, že když tam nebude, přijdu další den ve stejnou hodinu. A to se také jednou stalo. Tak jsem přišla druhý den, a ona zase nepřišla. Až po několika dnech jsem se dozvěděla, že obě ta děvčata zatkli. To byl říjen 1944. A to jsem teda strach měla, a pořádnej!“

  • „Měšťanku jsem skončila v roce 1936, obchodní školu v roce 1937. Dvakrát jsem byla téměř dva měsíce v pohraničí kvůli němčině. Nešlo o výměnu, vím, že to stálo asi tři sta korun tenkrát. Na něčí doporučení jsem dvakrát pobývala v rodině v Desné (tehdy se jmenovala německy Dessendorf) u Tanvaldu. Pokud mi bylo známo, v celé vesnici byla jedna rodina komunistická a jedna sociálně demokratická. Všichni ostatní byli zuřiví henleinovci. Poprvé se mě ujala rodina pana Leitarka, ten byl celkem apolitický. Jeho mladší dcera byla v mém věku, velmi slušná holka. Ale rok nato jela bohužel za svým starším bratrem do Německa, takže nebyl důvod, abych se do její rodiny vrátila. Druhá rodina, do které jsem se dostala, měla potravinářský obchod. Nemůžu říct, že by ke mně byli zlí, ale neměli na mě vůbec čas. Jejich dcera byla stejně stará jako já a zuřivá henleinovkyně. Tehdy už večer vesnicí táhli henleinovci s bílými podkolenkami. Neubližovali mně. Šla jsem s nimi, cítila jsem se izolovaná a měla jsem na věci svůj názor – tou dobou už probíhala válka ve Španělsku a my jsme z pokusné školy jasně věděli, na čí straně je právo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústřední vojenská nemocnice, 01.10.2013

    (audio)
    délka: 01:34:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Ústřední vojenská nemocnice, Praha 6 - Střešovice, 13.02.2014

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Němce všichni nenáviděli, ale většina se přizpůsobila

Portrét
Portrét
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Vlasta Šedivá se narodila v červenci roku 1921 v Praze. Od jedenácti do patnácti let navštěvovala pokusnou reformní školu v Praze-Nuslích, která ji velmi ovlivnila. Do lavic zde spolu poprvé zasedli dívky a chlapci, výuka byla individuální. Převážně levicově orientovaní učitelé vedli své žáky ke vzájemné solidaritě. Jeden ze spolužáků ji na začátku války přivedl do odboje. Pracovala tehdy jako úřednice v podniku Keramika, kde tajně přepisovala texty do ilegálních tiskovin V boj, později do Rudého práva. V roce 1944 se zapojila do komunistické odbojové organizace Předvoj. Mnoho jejích přátel zatklo gestapo. Během výslechů byli mučeni a někteří nakonec popraveni, Vlastu však nikdo z nich neprozradil. Po válce pracovala jako stenografka a sekretářka na Ministerstvu zahraničních věcí a v dalších státních institucích. Dnes žije v Domově péče o válečné veterány v pražských Střešovicích.