Anina Korati, roz. Vohryzková

* 1921  †︎ 2016

  • „Byla jsem s mojí přítelkyní už na malé motorové lodičce, která nás z Atlantiku měla převézt na Patrii. My už jsme seděly na té lodičce, dívám se na Patrii a vidím tam na druhém patře jednu známou, Gerty, která byla známá plavkyně z Brna. Já jsem jí tak dělala znamení, ať nám tam drží dobrý místo na té Patrii. Moje privátní vzpomínka, otočila jsem hlavu, abych řekla přítelkyni Ruty, že Gerty nám bude na Patrii držet místo. Jak jsem měla otočenou hlavu, tak jsem slyšela silné bouchnutí. Vrátím hlavu a Gerty tam nebyla a ta loď tam nebyla. Ona se okamžitě převrátila, byl šílený zmatek, vrátili nás na Atlantic. A potom do Atlitu, to byl takový ‚detainment‘, internační tábor s ostnatým drátem kolem. Sice ho drželi Angličané, a ne Němci a nedělali nám schválně nic těžkého…“

  • „Tak kdo já jsem. Teď se jmenuji Anina Korati, to je hebrejské jméno, které vlastně přichází z toho, že můj muž se jmenoval Tramer a on chtěl mít hebrejské jméno. Tak řekl, že trám, to je hezký pojem, že hebrejsky se to jmenuje ‚kora‘. Tak teď se jmenujeme Korati, jako ‚trám mého domu‘. Hodně lidí si myslí, že je to prostě italsky, ale vůbec ne. Proč se jmenuji Anina, poněvadž moje jméno byla Anna a doma mi říkali Anina, a jelikož během mého života mi skoro nic nezůstalo mimo toho jména, tak když jsem se usadila v Palestině, tak jsem řekla, že Anina zní dost hebrejsky a že si to jméno nevyměním. Tak mi zůstalo.“

  • „Co říkal Gándhí? Nenásilný odpor. My děvčata jsme se měly vysvléct do naha a ležet na postelích přikryté těma Palestine police dekami. Ještě dneska vím, jak mne to píchalo. Tak jsme ležely a čekaly, vždy přišel anglický policajt nebo voják a říká: ‚Vstávejte, musíte jít pryč.‘ Pak nám přišel někdo říct, že už to máme marný, že všichni muži už byli odvezeni, proti nim použili násilí. Oni byli také nazí, tak oni je nahý obuškama taky trochu zranili a odvedli je násilím. Tak my jsme se oblékly a jako z protestu jsme všechno, co jsme měly, hodily na zem. Myslím, že asi za dva měsíce na Mauricius to Angličané všechno přivezli.“

  • „Narodila jsem se v Praze a dodnes myslím, že to bylo opravdu štěstí osudu, protože podle mých vzpomínek, faktuálních i citových, já jsem milovala a oceňovala Československou republiku. Můj pocit byl, že to je liberální, inteligentní, slušná, milá i legrační země.“

  • „Tam všechno kvete a plodí. Čistě tropické klima. Podél silnice stáli lidé všech barev a křičeli a vítali nás: ‚Bienvenue, vítejte.‘ Házeli na nás květiny. Byli jsme z toho úplně opilí. Až autobus zastavil před takovou železnou bránou, kde bylo napsáno: Her Majesty´s Prison – Vězení Jejího veličenstva. Tak jsme tam byli.“

  • „Trvalo to hodiny, nesmělo se nic, ani mluvit, jen stát a čekat. Vevnitř bylo schodiště, na tom schodišti stáli na několika schodech gestapáci. Pamatuji si na jeden z mých nejhorších zážitků života. Seshora na schodišti, asi první patro, jeden gestapák táhnul takového pána jako můj tatínek, slušně oblečený s kloboukem. Křičel na něj: ‚Sau Jude‘ a kopal, že on spadnul. Ten klobouk mu spadnul z hlavy a kutálel se dolů. Kopal ho, aby spadnul, a já jsem cítila, co jsem zatím v životě necítila, strach. Já si pamatuji, možná, že jsem si to vymyslela, ale cítím to velice silně a řekla jsem si, že až jednou budu mít děti, tak ty tento strach nepoznají. Musím najít život, kde tenhle strach neexistuje.“

  • „Makabi ha-cair se o nás staral. Poslali nás na takovou hachšara, kde jsme se naučili, co je to komuna a co je to pracovat. Protože pracovat my jsme neměli nikdy příležitost, ani ne zájem. My jsme měli kuchařku a služku a já jsem si čistila sama boty. Cítila jsem se velice dobrá socialistka. Takže jsme byli na Moravě, v Kyjově na takzvané hachšara několik měsíců. Mezitím nás zapsali – Hechaluc byla taková zastřešující organizace – že pojedeme do Palestiny. Maminka mi začala dělat výbavu, velkou bednu všeho, dvanáct bot, dvanáct šatů. Pak začala doba velice těžká, čekání.“

  • „Co jsme tam dělali? Přijde na to, jaký věk. Trošku hráli společenské hry, učili se trochu hebrejsky, moc jsme se toho nenaučili, ale něco. Zpívali jsme hebrejské písničky, aniž bychom tomu vůbec rozuměli. Ne každou, ale o nedělích byly výlety. Dosti těžké fyzicky. Například já jsem neměla boty, jenom střevíce. Tak jsem potřebovala pro Makabi ha-cair boty. Měli jsme také košile a šátky, většinou jsme to nosili na ty výlety, během týdne v Praze jsme to nenosili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kfar Ruppin, Izrael, 06.04.2014

    (audio)
    délka: 02:29:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Izrael, 01.05.2014

    (audio)
    délka: 27:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Izrael, 16.01.2015

    (audio)
    délka: 02:54:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Řekla jsem si, že až jednou budu mít děti, tak ty strach nepoznají

korati orez.jpg (historic)
Anina Korati, roz. Vohryzková

Anina Korati se narodila v roce 1921 v Praze jako Anna Vohryzková v rodině židovského advokáta. Rodiče byli sionisté, doma se mluvilo česky. Mladší bratr pamětnice Josef Vohryzek (1926-1998), pozdější literární kritik a signatář Charty 77, strávil léta 1940-1945 ve Švédsku. V roce 1940 odjela Anna Vohryzková se skupinkou sionistů do Palestiny. Z Bratislavy pluli po Dunaji parníkem Helios, v Rumunsku přestoupili na parník Atlantic, kterým po více než měsíční strastiplné plavbě dorazili do Haify. V Haifě byla Anna Vohryzková očitým svědkem potopení lodi Patria, na kterou měla jejich skupina přestoupit. Po příjezdu pamětnici britští úředníci internovali v táboře v Atlit, poté ji spolu s dalšími cestujícími z parníku Atlantic převezli na ostrov Mauricius, kde čekali na propuštění až do konce války. Po celou dobu své cesty až do internace na Mauriciu si Anna Vohryzková vedla deník. Po příjezdu do Izraele se provdala za kamaráda ze skupiny Kurta Tramera, který sloužil v československé armádě, později dezertoval a vstoupil do britské mandátní armády pod jménem Chaim Korati. Anina Korati s manželem se usadili v kibucu Kfar Ruppin v údolí Jordánu na dohled izraelsko-jordánské hranice, kde žila v době natáčení. Zemřela v roce 2016 ve věku 95 let.