Vratislav Rýpar

* 1948

  • „Byl tam průšvih s Brežněvem. Ten nebyl u nás, ten byl na Hradě. Když tady byl na návštěvě Leonid Iljič, tak byl připravený přenos, tuším, že z Vladislavskýho sálu, všechno pětinásobně jištěný, ale problém byl, že přenosové vozy potřebujou elektřinu. Tu dostaly na Hradě z hradní zásuvky, která samozřejmě, protože tam bylo všechno přísně to... tak jsme dostali kabel a bylo nám řečeno: tak si to tam píchněte, z toho vám půjde proud a je tam dostatečný jištění, aby vám to utáhlo. Samozřejmě, oni na tu síť měli navěšený ještě na tom Hradě nějaký světla, prostě v přenosu prásk, tma, tam vypadl jistič, ke kterýmu se nikdo nedostal, protože to bylo za sedmi zámky. No co, přenosáci tam samozřejmě měli agregát a startovali agregát. Ale agregát udělal chcíp, chcíp, chcíp! No, než se povedlo ho znovu nastartovat, tak snad půl toho Brežněvova projevu bylo pryč. Já teď nevím, jestli to bylo dvacet minut, nebo půlhodina, to bylo prostě strašný. Tenkrát to bylo braný jako sabotáž, náš elektrikář, který za to absolutně nemohl, tak byl propuštěnej. Pak se z toho, co se natočilo, protože to natočil snad ještě někdo jinej na film, tak se to z toho sestříhávalo, dávalo dohromady. My jsme tam měli osazení dvěma novejma strojema, což byly á-bé-er dvojky, od Ampexu – krásnej, hezkej, nízkej, placatej stroj, ale ještě provozně nezaběhlej, ze začátku byl velmi nespolehlivý, protože se mu přehřívaly zdroje. Když se ten zdroj příliš přehřál, tak to prostě chcíplo, stroj se zastavil, všechno zhaslo a člověk se mohl jít klouzat. V tu dobu ty stroje byly skutečně ještě nevychytaný, zezadu na to funěly ventilátory, protože to se vědělo, že to je tím přehříváním. Za to může ta americká konstrukční škola, ale to kdyžtak potom. Já a Jirka Pleile jsme ty stroje znali nejlíp, provozně jsme to měli ošahaný. Tak jsme tam na tom dělali sestřih. Magnetickej střih na Ampexu byla komplikovaná věc, taky se to dělalo manuálně, muselo se počítat ‚deset, devět, osm, sedm...‘ a tak dále, muselo to bejt v souběhu, muselo se stříhat v místě, kde nevznikne nějakej cukanec, protože to nebyl střih na okýnko, to byl střih na cit těch dvou lidí, jak byli sehraný. A na chodbě stáli divný pánové a bylo nám řečeno, že jeden jedinej průšvih, jedna jediná závada, která by se tady vyskytla, tak jak jste tady, okamžitě jdete pryč, za mříže, do basy, protože to bude braný jako sabotáž.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Kavčí hory, 04.05.2015

    (audio)
    délka: 02:54:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Neboj se žádné práce, co neumíš, odkoukáš

Portrét z mládí
Portrét z mládí
zdroj: Archiv pamětníka

Vratislav Rýpar se narodil 14. února 1948 v Praze. Jeho otec byl chemikem, on sám také studoval chemii. Po čase se však přeorientoval na elektrotechniku. Po průpravě v pionýrském kroužku se dostal do Svazarmu, kde získal vysvědčení rádiového operátora a později i licenci jako amatér-vysílač. Již během středoškolských studií užíval svých znalostí elektrotechniky jako zvukař bigbeatové skupiny. S koncem šedesátých let získal místo jako pomocný technik v Přenosech ČS televize. Ani následná vojenská služba neznamenala odluku od elektroniky: byl zařazen jako radista, jeho prací byl servis vysílačů. Po vojně se již zcela samozřejmě vrátil do televize, ovšem do oddělení televizní záznamové techniky, k technicky mnohem náročnějšímu zařízení - k Ampexům. To jej pak posunulo i na zajímavější pracoviště, k Televizním novinám do Měšťanské besedy. Tam měl přístup k informacím z celého světa, což pro něj bylo velkým rozšířením nejen technického obzoru.