Alexander Gajdoš

A. G.: „No a pak přišli nějaký ty Sověti, svolali nás do jednoho bunkru a řekli nám: ,Podivejte se, my nemáme možnost vás tady živit nebo něco takovýho, my máme sami svejch starostí dost. My vás odvedeme směrem dolu, do podhůří, a holt se každej snažte nějak zachránit. To už potom bude věc každého z vás, jak se vám to povede.‘ Tak se také stalo. Jako jednu skupinku nás odvedli směrem dolů a řekli: ,Tady ta vesnice, tady.‘ To bylo vidět podle světel. ,Tady se snažte nějak schovat. Ale my vás máme všechny to..., a když teda někdo z vás zradí nebo něco, my si ho pak najdem. My si vás najdem, kdybyste snad někdo chtěl přeběhnout k Němcum nebo něco takovýho.‘ Což jako nepadalo do úvahy, zvlášť u mě. Já jako Žid jsem se k Němcům nemoh přidat v žádném případě. No tak jsme potom ještě s jednim kamarádem, ten byl z Ostravy, já si už nevzpomenu, jak se jmenuje, kdybych ho teď potkal, tak bych ho poznal, on byl syn nějakýho ostravskýho fabrikanta, ale jak se jmenoval, to nevim. On byl Čech. Tak jsme kopali spolu bunkr, přes den jsme kopali, večer jsme šli do vesnice, tam jsme se najedli, tam nám dali, já nevim, pár brambor.“ Tazatel: „To jste obcházeli jednotlivý domy a žádali o jídlo?“ A. G.: „No jistě, pochopitelně, oni se tomu nedivili, ti lidi tam v podhůří, tam se toho mlelo hromadu. Akorát jsme se divili, kde to furt berou, protože to je chudej kraj. Pod Nízkejma Tatrama, tam žádný velký pole nebylo. No ale komu mohli a co mohli, to vždycky nám dali. Takže my jsme si takhle pomalu tam dělali zásoby s tim, že až jich budeme mít jakžtakž dost a bude velkej sníh, že by nás prozradily stopy ve sněhu, protože Němci a vlasovci hlavně a gardisti, ti furt brouzdali po těch lesích. A tam jak narazili na nějakou stopu, tak po ní šli, pochopitelně. Takže jsme řikali: ,Dokud nenapadne sníh, tak ještě budeme chodit, a až napadne, tak se zahrabem a budeme žít z toho, co tam máme.‘“

„No tak život tam byl úplně primitivní, žilo se v takovejch dřevěnejch barácích, spalo se na slámě, na nějakej dece, přikrytej taky nějakou dekou. Jídlo si každej nějaký uklohnil sám, pokud měl z čeho. Jinak se tam jednou denně vydávala taková nějaká strava, ale to celkem nelze nazvat nějakou stravou. To nebylo ani k úmrtí, ani k žití. No, jinak celej den vždycky, pokud se nešlo do práce, a to se nechodilo do práce v době transportů, tak se každej někde ukrýval, protože se nikdy nevědělo, kdy prakticky přijde další výběr do transportu.“

„Tak jsme pochodovali, až jsme dopochodovali do vesnice Priechod. To je známý na Slovensku, Priechod. A tam byl velkej tábor partyzánů, Maďarů. Tak nás tam haltovali na začátku, co jsme zač, kdo jsme a tak. Já jsem uměl trochu maďarsky, taky umím ještě a uměl jsem, tak jsem říkal, že jsme jako byli propuštěný a že jdeme k partyzánům. Zavolali jednoho civila, civil přišel a říká: ,No tak dobře, teďka si odpočinete, pak dostanete večeři, a až se setmí, tak vás povedeme vejš mimo tudle osadu.‘ A my jsme mu říkali: ,Hele, my jsme utahaný, celej den pochodujem po poli, už bysme se rádi vyspali.‘ A on říká: ,Tady spát nebudete, vy pudete ještě večer vejš. Tam je nahoře hájenka, tam je další skupina partyzánská.‘ A tam byli i z tý paradesantní brigády, byli tam některý členové. Ňákej Maďar, ňákej Slovák, ňákej Podkarpatskej Rus, prostě taková namíchaná jednotka. Prostě: ,Tam pudete.‘ Tak jsme říkali, to se nedá nic dělat, tak jsme se najedli, kupříkladu takový jídlo, jako oni měli, ty knedlíky s povidlama a já nevim, slepičí paprikáš s haluškama, no prostě – takový jídlo by nesehnal, ani já nevim kde, jak oni si tam žili. Tak jsme se najedli, chvíli jsme si oddáchli, potom se setmělo, přišel voják a šli jsme. No tak nás odvedl k nejbližší hlídce, která byla mezi tou hájovnou a (táborem), a tam byli dva. A ten jeden nás vedl dál do tý hájovny. A tam už byl velitel, nějakej Slovák, nadporučík Papala se jmenoval. A ten: ,Vitajte, vitajte, dobrá posila.‘ Tak jsme tam znovu ještě večeřeli, podruhé. Zase nějaký ty knedlíky s ovocem, se švestkama. Nad ránem najednou takovej virvál, strhlo se to, přiběh seshora a řikal: ,Němci, a hlavně Maďaři, a Němci přepadli Priechod.‘ To je ta vesnice, ze který jsme prostě večer odešli. A přepadli to tak, že v noci prostě oklamali stráže, pochytali stráže a obsadili kopec jako ústupovou cestu, k tý hájovně byl kopec, kameny a takový prostě šplhání. To obsadili a uhodili zepředu. No prostě masakr tam udělali, to všechno postříleli na hadry, pořezali. A my jsme říkali: ,Hergot, to jsme měli kliku, že jsme tam nezůstali.‘“

„Z toho Martina jsme nastoupili do protiútoku směrem k Vrútkám, měli jsme za úkol obsadit nějakej lesík. Takže jsme se přískokama dostávali k tomu lesíku. Byly to takový přískoky, kdy jsme vždycky využili zrovna vybuchlou minu. Kde vybuchla, tam byla díra, tak tam jsme do ní skočili, poněvadž to už jsme věděli, že tam další mina nespadne, to už je jako jistý. Takže po těch dírách jsme se přibližovali k tomu lesíku a pak jsme se dostali na takovou rovinku, pole tam bylo, před náma byl ten lesík a tam jsme nějak uvízli, nevim teda jako proč, zřejmě tam byla nějaká německá jednotka a ti velitelé furt nebyli schopni to vyhodnotit, co a jak. A tam jsem na tý rovince koupil kulku od Němce, kterej seděl někde na stromě. A ten Němec po mně střílel třikrát: jednou se mi to zarylo před nosem, podruhé vedle a potřetí už jsem to dostal do ramene a do hrudníku. Takže takhle raněnej jsem tam volal chvíli kolegy o pomoc, až se nakonec přece jenom odhodlali, asi dva, ti nejbližší. Tak mě dali na deku a plížením jsme se všichni odsaď dostali pryč, z dostřelu těch Němců. No a odtud potom mě přinesli až k silnici a tam přijela sanitka a odvezli mě do nemocnice do Martina.“