„My kněží jsme věděli, proč trpíme. Bylo to pronásledování církve, a tak jsme to snášeli mnohem lehčeji než lidé, kteří tohle vědomí neměli.“
František Kohlíček se narodil 11. května 1914 v městečku Buštěhrad na Kladensku rodičům Alžbětě a Václavu. Jako dvanáctiletý začal studovat na Arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči. Po maturitě v roce 1934 nastoupil do bohosloveckého semináře, odkud byl poslán na studia teologie do Říma. Strávil zde šest let, byl zde také vysvěcen na kněze. Válku prožil v protektorátu jako kaplan v Příbrami a v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Po válce se stal vicerektorem pražského bohosloveckého semináře. V roce 1950 byl na krátkou dobu internován v Želivi, posléze byl odsouzen k osmnácti letům odnětí svobody. Trest si odpykával na Mírově, v Leopoldově, ve Valdicích a na Jáchymovsku. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960, poté pracoval jako dělník v gumárnách. V roce 1969 se stal kaplanem v kostele sv. Antonína v Praze-Holešovicích. Věnoval se zde hlavně pastoraci dětí, mládeže a rodin. Z Prahy musel odejít a krátce působil jako kněz na Plzeňsku. Na počátku 80. let byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Od roku 1990 byl knězem v karlínské farnosti.
