Jana Fialková

„O všechny peníze jsme přišli. Ještě několik dní předtím tátovi ta auta proplatili. Ale v té době byla měna jedna ku pěti, ale jen určitá část. Pak to bylo jedna ku padesáti a pak to bylo jedna ku pěti stům. Takže se to úplně znehodnotilo. Nic z toho nebylo. Máma nechodila do práce, měla malé děti, a mezitím nám přišlo, že se máme vystěhovat. Měli jsme se vystěhovat do Božanova. Maminka se tam šla podívat, ale tam bychom asi zahynuli. Rozbitý barák, rozbitá okna, máma se třemi dětmi. Takže přišla na geniální nápad, když to tak vezmu. Na Bílé hoře v Plzni jsme měli dědu s babi a ti měli předtím zemědělství, ale pak už byli staří, dědovi bylo přes sedmdesát. Takže oni když nás přijeli vystěhovat, my už jsme tam nebyli. Byli jsme u dědečka s babi. Byli jsme tam v jedné místnosti, zbytek nábytku si rozebraly matčiny sestry. Takže my už jsme byli pryč a tam jsme přežili ty tři roky, co táta nebyl.“

„Průmyslovka mi šla celkem snadno. Spolužáci byli už hodně let ze školy anebo měli spíše ekonomické vzdělání. Matematika i geometrie mi šly, beton, mechanika – to byla pro mě hračka. Když jsem měla maturovat, napadlo mě, a pan ředitel Maňas mi to také schválil, že bych si dala přihlášku na vysokou školu stavební. Ze školy jsem měla to nejlepší doporučení, z práce také dobré vyjádření, i z národního výboru. Ale když byly asi čtyři dny před odevzdáním přihlášek, pozvali si mě do Ostrova, že z uličního výboru jakýsi pán napsal vyjádření, že proti mně nic nemá, že mě ani nezná, ale že táta asi nezměnil svoje mínění. To stačilo k tomu, že moji přihlášku roztrhali. To už jsem z toho byla nešťastná, brečela jsem: ‚Proč mi to děláte? Vždyť já jsem nic neudělala! Mně tenkrát bylo jedenáct let! A potrestaní jsme byli celá rodina. Tak proč mě ještě pronásledujete?‘ Tenkrát mi řekl zástupce ředitele větu, kterou si budu pamatovat do smrti: ‚My vám nemůžeme dát vzdělání, jako nemůžeme dát flintu vojákovi, když nevíme, jestli ji neobrátí proti nám.‘ Tak to bylo zdůvodnění. Tím to skončilo, protože v té době jsem se skoro sesypala. Chodila jsem do práce, matka byla asi pět měsíců v nemocnici, chodila jsem do školy, připravovala se k maturitě a musela si opakovat z jedenáctiletky geometrii a další předměty, které jsme moc nepoužívali. Když už jsem to všechno skoro měla, tak se mi to všechno zhroutilo. Pro mě se tenkrát zhroutil svět. Další věc byla, že bratr dorůstal, a kdybych studovala třeba do osmadvaceti, naši by nebyli schopni ještě vydržovat na škole bratra. Tak jsem to vzdala.“

„Vrátil se 26. ledna 1956. Dostal šest let a pak byla amnestie, v roce 1955, když bylo desáté výročí osvobození. Takže mu snížili trest ze šesti let na čtyři. Vrátil se ale za necelé tři roky. To ale asi mělo jiný podtext. Jak jsem se dověděla, zřejmě ho tam zbili a nechtěli mít důkaz, a tak ho radši poslali domů. Táta nám nesměl nic říct. Ale jak si to dal člověk časem dohromady, tak naše maminka mi něco naznačila. Pak jsem si uvědomila, že když jsme se přestěhovali do Kyselky, že pak byl v nemocnici jakoby s kýlou. Ale ono to možná bylo něco jiného. Za to jsem je hrozně nenáviděla. Maminka říkala, že šel do věznice jako chlap a vrátil se zničený.“

„Jak to tenkrát bylo – byl vždycky vchod a tři místnosti. Kuchyň, za ní malý pokojík a pak vedle chlíva ještě jeden pokojík. Tak v tom pokojíku vedle chlíva jsme se nastěhovali. Dědu hrozně obdivuji. V jedenasedmdesáti začal hospodařit. V té době to bylo v útlumu a teď zase musel začít, aby nás uživil. Tři malé děti a byli jsme bez všeho, bez financí. Takže děda začal hospodařit, měli dvě krávy, dvě kozy, s tím mlékem krmili dvě prasata a tak se tam hospodařilo. I jednoho koně měl. Člověk si to uvědomí až dodatečně. Když už se dostáváte do jeho let a všechno vás bolí, v tom věku, od sedmdesáti jedna let do sedmdesáti čtyř musel dělat jako mladý chlap. Orat. Když byly lehčí snopy, třeba oves, tak jsem to dělala já s dědou. Děda nakládal a já jsem přebírala. Jemu bylo sedmdesát dva a mě dvanáct. Jeden spolužák na třídním srazu, když se bavili o tom, jak jako děti všechny blbly, na stráních a tak, tak on mi řekl: 'Víš, že já jsem tě nikdy neviděl si hrát?'”

„Táta dělal normálně v té práci a šel si zakouřit ven a viděl, že davy lidí jdou na náměstí. Nejdříve si myslel, že nejezdí autobusy a že chodí pěšky. Pak se ale dověděl, že na náměstí má být nějaká... demonstrací bych to nezvala. Zkrátka že tam je nějaké hlášení o tom, proč je ta měnová reforma, když soudruh Zápotocký den předtím tvrdil, že měnová reforma nebude. Táta byl taky zvědavý, a tak šel na náměstí. Na tom náměstí pořád čekal, co bude, viděl tam ty davy, které šly ke Škodovce. Šel tam taky. Zpívali hymnu. U Škodovky, u té brány, jak jsem pochopila, táta o tom nikdy nemluvil, nesměl o tom mluvit, když byl zavřený, ale z různých dokumentů jsem pochopila, že nějaký milicionář měl z vrat vystrčenou pušku a tím ty lidi pobuřoval. Lidi tam házeli kameny. Náš táta byl takový bodrý, a tak k němu přistoupil a klepl ho přes ten bajonet a řekl mu, ať neblázní, ať ty lidi zbytečně nepopouzí. A to bylo všechno. Za to dostal šest let.“

„Žili jsme normálním způsobem až do 1. června 1953. Táta se o všechno zajímal. Když říkali, že na náměstí bude nějaká... ne vzpoura, mluvilo se o tom, že se tam bude vykládat, proč došlo k měnové reformě, když ještě dva dny předtím soudruh Zápotocký říkal, že nebude. Táta tam šel ze zvědavosti jako ostatní. A vrátil se domů téměř za tři roky.“

„Dítě, které má zatčeného tátu... Nikdo nerozlišuje, jestli je zloděj, vrah nebo politický. Pamatuji na ten první den, co jsem přišla do školy po jeho zatčení. Ředitel školy si mě zavolal do ředitelny a začal na mě vyzvídat. Kde je táta a že z práce volali, že nepřišel do práce. Já jsem byla takové hodné dítě, nikdy jsem nelhala, ale tenkrát poprvé v životě jsem zalhala. Řekla jsem, že je doma, že je nemocný. On se vyptával, co mu je, a já jsem řekla, že ho bolí noha. Ředitel na mě hned vylítl, že lžu, že jsem lhářka prolhaná, že všechno dobře ví. Takže už druhý den měli vše podchycené a hned už začali ty děti ničit, útočit na ně.“

„Zase mě napadlo, že bych mohla jít na vysokou, tentokrát na stavební. Měla jsem všechna vyjádření dobrá. Ze školy i z práce. Z uličního výboru ale pořád nic nepsali, tak mi napsali dobré vyjádření z národního výboru. Všechno jsem měla dobré. Chodila jsem do práce, večerně do školy, připravovala jsem se k maturitě, opakovala si učivo z dvanáctiletky, do toho maminka onemocněla tuberou, byla v nemocnici, tak jsem měla na starosti celou rodinu. Když už to všechno vypadalo nadějně a před Vánoci si mě pozvali do Ostrova, řekli mi tam, že ten z toho uličního výboru, mimochodem byl to ožrala, který chodil z hospody po čtyřech, napsal, že mě moc nezná, ale že táta asi nezměnil svoje reakční smýšlení. To stačilo k tomu, aby ředitel roztrhal moji přihlášku. Už jsem z toho byla tenkrát tak zničená, že jsem říkala: 'Proč mi to děláte, vždyť já jsem nic neudělala. Ve třiapadesátém mi bylo jedenáct, ani jsem na tom náměstí nebyla, proč mi to děláte?!' Tenkrát mi řekl ten kádrovák větu, na kterou do smrti nezapomenu: 'To máte tak. Jako nemůžeme dát vojákovi, který dobře střílí, do ruky pušku, když nevíme, jestli ji neobrátí proti nám, tak vám nemůžeme dát vzdělání, protože nevíme, jestli to neobrátíte proti nám.' A tím to skončilo.”