Jan Vývoda

„A potom jsme byli prostě odveleni na vojnu. Ta skupina, kde jsem byl já, jsme všichni šli na Libavou. A teprve později jsme se dozvěděli, že to, kam jsme byli my odveleni, to byly Pomocné technické prapory. A byl to vlastně takový pracovní vojenský tábor, kde se vůbec nejednalo o obranu vlasti, ale našimi zbraněmi byly krumpáč a lopata. Tehdy to bylo naprosto protizákonné, to bylo později jasné, prostě se to poznalo v archivech. Tyto akce zařizoval ministr Čepička, který byl zeťákem prezidenta Gottwalda. A i ten nábor do těch praporů pomocných, ten byl veden podivuhodným způsobem. Shodou okolností já jsem byl prostě v takovém společenství, kde jsem si nemohl příliš stěžovat. K nám se chovali slušně, ale to nebylo běžnou věcí, protože spousta lidí se dostala do táborů a od samého začátku měli práci velice náročnou, velice těžkou. A co tam bylo takovým zajímavým rysem, že my jsme nedostávali peníze. Peníze mohl dostávat ten, kdo pracoval na sto třicet procent a přirozeně ty normy byly nastavené tak, aby se to nezvládlo.“

„Ten způsob zacházení za války a způsob zacházení za totality, ten byl velice rozdílný. Kardinál Trochta mně říkal, že se to nedá srovnat. On když byl zavřený v Německu, v Mauthausenu, tak tam vlastně přežil jenom zázrakem, protože ho postřelil velitel některý, a tak ho hodili na káru a vezli ho do krematoria. Tam se probral na té káře, sesul se někam dolů a doškrábal se do lazaretu. Ten lékař, který tam byl, to byl také člověk... jako vězeň zavřený, tak ten ho vyléčil a potom se mu postarali, že dostal nové jméno a číslo. Ten přežil a potom se setkal ještě s tím oficírem, co ho střelil, a ten ho poznal. Už tahal pistoli, že ho zastřelí, když byl vyhlášený poplach a on musel utéct. Jenom na základě toho prostě se zachránil. A přesto říkal, že se to nedá srovnávat s tím, co prožil za totality, že tam opravdu mnohokrát si přál, aby už byl konec, že to týrání si nedovedeme představit.“