Jan Demčík

* 1913  †︎ 2005

  • „Ještě musím podotknout velmi důležitou věc, že mně napomohla kromě těch zmíněných (sovětských) důstojníků, kteří byli (předtím) v zajetí ve Finsku, tak mi velmi vypomohla jedna zdravotnice, která byla Ruska, ale polského původu. Byla vězeňkyně, byla zdravotnice, byla to manželka NKVDisty, a jelikož byla polského původu, to za prvé, a za druhé zamiloval se do dívky mladší, do prokurátorovy (dcery?), tak ji jako udal, že se s ní (tím rozejde). Tam každej mohl dělat, a zejména NKVD, mohl dělat, co chtěl. No tak ona mi pomohla ve všem. Za prvé: aby mě zbavila té cinky (nemoci z nedostatku vitamínů), páč já jsem chodil, já jsem chodil, když mě tam přivezli, tak když mně lezla veš do oka, tak já jsem nemoh’ ji vzít do ruky nebo ji zabít, poněvadž tolik mi scházelo, tak jsem měl pokrčené prsty. I nohy, já jsem chodil jako opice, já vám nemůžu teď ukázat, poněvadž mám před sebou mikrofon, ale já bych vám ukázal, jak jsem chodil na tu potřebu. Chodil jsem prostě jako opice. No tak ona mi pomohla, poněvadž ona už to znala, skutečně domácí a sovětskou, lépe řečeno zapolárním lékem. To znamená, že ona na určitou plošinku, na určitou desku nebo na určitou misku roztáhla vatu, tu vatu namočila a na tu vatu dala hrách. A když ten hrách začal klíčit, tak mi dala vždycky lžíci nebo dvě lžíce, abych to snědl. Já jsem to snědl a jednou večer mi dala vypít asi tolik jako polovička toho (skleničky?) rajského protlaku a já jsem ráno se probudil a já můžu všechno dělat!“

  • „A já jsem se dostal do té skupiny, v který jsem měl zakopávat mrtvoly. Jestli to byl vůl nebo kůň nebo člověk, Sovět, Maďar a všechny, co byli mrtvý, ale to bylo léto, to bylo na Donu, to bylo teplo, ne jako dnes, to bylo teplo, na které člověk není zvyklý. A to se hned všechno rozkládalo. Pokud to bylo pohromadě, tak to ještě šlo. Ale dejme tomu takový kůň zabitý, válečný nebo tažný, normální kůň, tak byl napružený, kulatý. Ale když se s ním pohlo, tak to se rozvalilo, rozkládalo a to strašně smrdělo. My jsme pod tím měli vykopat jámu vždycky, poněvadž tam bylo všechno z písku. Tam tekla kdysi řeka Don, tak to bylo všechno z písku, tak tam vyhrabat pětimetrovou jámu, to bylo za pár minut hotový. A tam jsme potom házeli všechny mrtvoly bez rozdílu, jestli to byl Rus, generál, Maďar, Němec nebo Slovák zabitý. A teď smrad, strašlivý smrad! To jsme se střídali a hned jsme zahazovali tím pískem. No ale pak ti důstojníci přece zjistili a řekli, abychom sovětského vojáka přece jen nedávali do hrobu s nějakým volem, koněm nebo Němcem, abychom je dávali zvlášť, Sověty. Ale on si odešel a už jsme na to nedbali. My jsme dávali do toho hrobu všechno, co bylo kolem dokola. No a stejně bylo zaminováno všechno kolem, tak jsme mohli chodit jenom po těch cestičkách, jestli sovětské, nebo německé. A kdo šlápl vedle, tak byl zabitý nebo mu to utrhlo nohu. No tak jsme se toho vyvarovali, už jsme se naučili a drželi jsme se jenom toho příkazu. Sovětští vojáci, je pravda, že nám odminovali aspoň ten kousek, kde jsme měli pracovat, tak to nám ulehčili práci.“

  • „No a tak tam to ještě šlo. Poněvadž jsme ve vězení jenom přespali, i dost slušně, já jsem nebyl velký jedlík, dost slušně jsme se najedli. No a odpoledne, večer, bylo ještě léto – samozřejmě bylo hodně lidí, přecházelo z Podkarpatské Rusi, milenci. Skutečně milenci. On s holkou přešel hranice, tam byl zatčen, ona spala v jiném baráku a on v jiném baráku mezi mužskými, odpoledne byly společné procházky mezi baráky, tam se mohli vidět a vodit se za ruce jako milenci atd. Tak to ještě šlo, skutečně.“

  • „Když jsme skutečně se napili, poněvadž to byl pramínek, tam tekla čistá voda, a v Karpatech vůbec, kde tekla voda, tak tam člověk se moh’ napít. Tak když jsme se napili a najedli, co nám zbylo ještě, tak jsme se pustili kolem toho potůčku dolů z kopce a věděli jsme, že ten potůček nás zavede k potůčku silnějšímu, k nějaké silnici, a tak se i stalo. Vyšli jsme, šli jsme kolem toho potůčku, poněvadž zprava zleva přicházely jiné potůčky, potůček čím dál silnější, a vyšli jsme na takovou horskou pěšinu. Tam nebyla cesta, kde by mohlo jet auto nebo povoz nějaký. Ale cesta kolem toho potůčku vedla a my jsme věděli, že ten potůček tam nás přivede k nějaké vesnici. No a tak jsme si... Jo a než, když jsme se už jako trochu vyspali, najedli, osušili se, odpočatí umyli, chytili jsme se za ramena a začali jsme zpívat: ,Široká strana moja rodnaja.‘ Poněvadž to bylo v módě tenkrát, to jsme věděli a to jsme se naučili už, poněvadž jsme byli pro Sověty. Byli jsme strašně proti fašismu. Poněvadž já jsme trochu věděl německy a slyšel jsem mluvit Hitlera do rádia u jednoho učitele, to rádia ještě nebyla jako teď, rádio si vezmete, kde chcete. To jenom rádio tak velké jako tato sklenice u jednoho učitele jsem poslouchal jednoho večera, jak z Godesbergu, z Hitlerova sídla u Godesbergu, mluvil o Československu jako o svinárodě (?) a prezidenta Beneše nazval komunistická svině. A to mě strašně ponižovalo a uráželo.“

  • „Když jsem to skutečně koupil a sněd’, a tak se vracím, to bylo blizoučko, na vlak, tak vedou naproti mně NKVD takovou skupinku všelijakých. Tak já jim dávám místo takhle na stranu, poněvadž tam jsou uzoučké uličky, já jim dávám místo a jeden říká: ,A ty što takoj? - Co jste zač?‘ Já říkám: ,Já jedu do československé armády,‘ tak mu říkám normálně, jak to bylo, ukážu mu lístky, ,do československé armády a odskočil jsem si tady pro mléko, pro svačinu.‘ - ,Davaj, davaj, s nami! - Pojďte s náma!‘ Vidím vězení, už poznám, pár kroků, otočil jsem se, zařadil jsem se do té skupiny, tam stojí ten strážník u vchodu, ten normálně pouští nás, a my jsme se postavili do trojstupu, tam už čekaj, taková skupina, co nabrali, všelijakých. Tak já jsem se postavil, říkám si – konec! Tam stojím u toho stolku, a najednou vidím, tam stojí dva písaři, který zapisují a posílají do té budovy. No tak já stojím poslední, nikdo nikde, teplo, a tam stojí nějaký plukovník starší, NKVD, a tak si utírá čelo, určitě ho bolela hlava, a opírá se o zeď, takový starý plukovník. A já mu říkám: ,Soudruhu plukovníku,‘ já nevím, jak mu říkám, to se nesmělo, poněvadž já jsem vězeň, tak to se mu říkalo jenom občane. Já to zkrátím. Já mu říkám: ,Já jdu do československé armády, naproti mně vedli skupinu, tak mě sebrali, a já nevím proč.‘ On ani slovo neřek’, mávl rukou, ukázal na bránu a ukázal mi, abych šel. Tak já jsem se uklonil a odešel jsem. A abych nepotkal už podobnou skupinu, poněvadž já jsem se bál už všeho, i svýho stínu, tak jsem šel jinou cestou. Poněvadž tam byla i jiná cesta. To vězení bylo jako na takovým kopečku. Ne kopečku, to je rovina vůbec, ale na takovým trochu kopečku. To byla cestička, pěšinka byla jediná. Tak já místo doleva zatočil doprava, abych nepotkal podobnou skupinu. A já na té cestě potkal jinou skupinu. A ti řekli: ,A ty co seš?‘ Já jsem to zopakoval, co tam – já jdu do československé armády a tak. Oni: ,Pojď s náma!‘ Tak jsem zas přišel do té věznice, plukovník už tam nebyl, tak jsem – normálně mě poslali do vězení, přímo do skladu. A ve skladu smrad, poněvadž tam je, ten sklad, to je zbytek po raněných, po sovětských, po španělských, po maďarských a jiných armádách, co zbylo prostě po válce z nich, ty hadry. Do toho nás oblékli – vybírej si, co chceš. Tak já jsem si vybral čepici takovou a kalhoty, já jsem vypadal, no jako cirkusák. Všechno zatuchlé, všechno krvavé, všechno špinavé, ale já už jsem na to (byl) zvyklý...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.08.2001

    (audio)
    délka: 02:42:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život mi zachránil naklíčený hrách a trocha rajského protlaku

Jan Demčík
Jan Demčík
zdroj: http://codyprint.cz/codyprint/gulag.html

Jan Demčík se narodil roku 1913 v rolnické rodině v obci Voloské v okrese Iršava na Podkarpatské Rusi. Základní školu vychodil v Bilkách, hospodářskou školu v Mukačevě, od roku 1938 pracoval u finanční stráže v obci Brustury. Po Mnichovu a okupaci se rozhodl odejít do SSSR, což s přáteli uskutečnil v srpnu 1940. Po překročení hranic byl tak jako řada jiných antifašistů a podkarpatoruských či československých vlastenců místo azylu zatčen a odsouzen na tři roky do pracovního tábora na Vorkutě. Roku 1943 využil možnosti připojit se k formující se čs. jednotce v Buzuluku. Stal se velitelem čety 2. tankového praporu, bojoval mj. na Dukle (tank zničen) a účastnil se ostravské operace jako styčný důstojník velitelství čs. sboru. Po skončení války zůstal v Československu jako armádní důstojník. V srpnu 1968 odešel na protest proti sovětské okupaci v hodnosti plukovníka do výslužby. Zemřel v roce 2005.