Alena Staňková

* 1939

  • „Pro nás malé to bylo takové... Napřed vás seberou z rodiny, seberou vám rodiče, odvezou vás mezi úplně cizí lidi, které neznáte. Pro to dítě to je šok. Jenže nakonec si to dítě zvykne a skamarádí se v tom prostředí s těmi, kteří mu dávají najevo náklonnost. Takže pro mě ta Naďa a zřejmě i některá další děvčata prostě byly novou, náhradní rodinou.“

  • „Vyvrcholilo to v podstatě tím, že v roce 1946 přijel prezident Beneš do rodného kraje, do Kralovic. Prezident Beneš se narodil v Kožlanech a ty Kralovice tehdy byly okresní město. Já jsem ještě s jedním chlapečkem z Kralovic, který přišel za války o otce, byla vybraná, že budu prezidenta Beneše vítat. Měli jsme se naučit říkanku. Tři dny před příjezdem pana prezidenta chlapeček řekl, že nic říkat nebude, tak honem vymysleli novou říkanku pro mě. Tak jsem se to musela naučit. A já si ještě kousek pamatuju! ‚Vážený pane prezidente a vážená paní, vítám Vás za děti v našem kraji, který dal republice Vás, pane prezidente...‘ To jsem se musela uklonit. Ono to ještě dál pokračovalo, to už si nepamatuju. Paní Haně jsem pak předávala kytici, takovou bílou, hezkou. Mám z toho fotografii. Dokonce to bylo ve filmovém týdeníku a v novinách byla moje fotka, jak vítám prezidenta Beneše.“

  • „Ve Svatobořicích jsme byli v odděleném baráku – říkalo se tomu kinderheim – a teoreticky k nám nikdo nesměl. Prakticky tam byl v té době velitelem tábora nějaký Němec jménem Schuster a ten nakonec povolil, že se děti mohly učit. Bylo to základní učivo – čeština, počty... Paní učitelka učila starší děvčata i francouzsky. Právě se tam ukázalo, jak to bylo špatné na té Jenerálce, že tam se děti učit nesměly. Zvlášť ty, co začínaly, v podstatě začínaly znovu. Ale já jsem se tam nějakým záhadným způsobem naučila číst. Takže když jsem pak přijela po válce do toho Kaznějova k rodině té babičky Vyhnisů, tak děda byl už doma, četl noviny. Já jsem říkala: ‚Dědo, já si budu číst s tebou.‘ A on mi řekl: ‚Vždyť neumíš.‘ A já jsem řekla: ‚Umím!‘ Takže jsem pak šla v září v šesti letech do první třídy a uměla jsem číst.“

  • A 12. května nás přivezli do Prahy. No, nikdo nám neřek, teda specielně těm dospělejm neřek, že nemají rodiče. Všichni si mysleli, že se s rodiči a s rodinou zase setkají, takže to bylo dost překvápko.

  • Já si toho moc nepamatuju, jo. Já si pamatuju takový záběry. Jdeme ve štrůdlu, ono to bylo pod kopec, tam je ten šáreckej potok dole a my jsme kolem toho potoka, jsme chodili, a nebo do kopečka potom na tu procházku ve štrůdlu. Tak to je jeden záběr. A druhej záběr je, jak jsem na posteli a mám jenom nějakou košilku na sobě a hlavu ostříhanou dohola, plnou boláků. Protože tam někdo přines vši no a já jsem si rozškrábala hlavu tolik, že prostě mě museli ostříhat dohola a prostě zbavit mě těch vší a těch strupů.

  • „Protože tehdy byl problém s auty. Byly na dřevoplyn a prostě nepřijely (tety). Nestihly to na nádraží. Ale pamatuji si, že ta Naďa měla někde na Karláku nebo u Karláku tetu. A vzala mě k ní. A ony pro mě přijely k té tetě, a že mě odvezou do Kaznějova. Já si to pamatuji, vidím to jako dneska. Tmavá chodba, já se držím zárubní a křičím: ‚Já chci k Naděnce, já chci zůstat s Naděnkou!‘ Nechtěla jsem. Když mě přivezly do Kaznějova a ukazovaly mi obrázky, já jsem rodiče na obrázcích nepoznala. Poznala jsem ale pejska, kterého jsme měli. Foxteriéra, který se jmenoval Doda. Tak jsem řekla: ‚To je Doda.‘ Toho jsem si pamatovala, ale rodiče ne.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, u pamětníka, 07.04.2012

    (audio)
    délka: 02:23:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Hroznová ul., Praha, 04.12.2015

    (audio)
    délka: 01:56:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 22.11.2021

    (audio)
    délka: 02:08:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jít s rodinou dál

Alena Staňková v roce 1942
Alena Staňková v roce 1942
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Alena Staňková (roz. Vyhnisová) se narodila 25. září 1939 v Plzni. Odmala ale vyrůstala v Drachkově na Strakonicku, kde její tatínek působil jako učitel. Dědeček Oldřich i oba rodiče se zapojili do odboje. Dědeček, který zakládal odbojovou skupinu důstojníků, byl zatčen již v listopadu 1940. Rodiče byli zatčeni v létě 1942, protože pomáhali parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha. Byli transportováni do Terezína a poté do Mauthausenu, kde byli v říjnu 1942 zavražděni. Dědeček přežil věznění i pochod smrti a dočkal se konce války. Tehdy tříletá Alenka byla odebrána tetě a spolu s dalšími desítkami dětí, jejichž rodiče pomáhali atentátníkům, internována v usedlosti Jenerálka v pražských Nebušicích. V roce 1944 byla převezena do tábora ve Svatobořicích, kde zůstala až téměř do konce války. Po jejím konci nepoznávala své tety a nechtěla s nimi zpět do Kaznějova, dobře znala jen svou kamarádku ze Svatobořic Naďu Vykoukovou. Nakonec začala žít s rodinou otcovy sestry, která si ji osvojila. Bydleli v Praze a poté v Kaznějově. Alena Staňková se do Prahy znovu přestěhovala po maturitě kvůli studiu Vysoké školy ekonomické. Od roku 1961 pracovala ve Zbožíznaleckém ústavu obchodu v Praze. Na škole se seznámila se svým budoucím manželem. V šedesátých letech se jim narodily dvě děti. V roce 1969 byli ve stranických prověrkách vyloučeni z KSČ, kam vstoupili během vysokoškolského studia, a oba museli odejít ze zaměstnání. Alena Staňková v 80. letech působila v podniku Vetas a později pracovala na ministerstvu financí.