Jaroslav Čvančara

„Já jsem tehdy ani nevěděl, jestli Foglar žije nebo ne, já jsem si myslel, že buď je taky zavřenej, nebo je někde v emigraci, protože každej slušnej člověk byl buď v emigraci, nebo zavřenej. A hlavně takovýhle člověk, kterýho jsem si vybájil jako dvoumetrovýho Rikitana, prostě toho nej nej. Tatínek, který mi chtěl splnit každé přání, mi někde sehnal, že Foglar žije v ulici Vilhéma Picka 16, dnes je to Korunní ulice. To byl rok 1960. Tak jsem se tam několik měsíců dvakrát třikrát týdně po škole vypravoval v domnění, že tam toho Foglara někdy zastihnu. Hned jsem si zjistil, že bydlí ve třetím patře, a tak jsem zvonil, ťukal, ale nikdo neotvíral nikdy. Do toho přišly prázdniny, to taky nikdo neotvíral. Já jsem tehdy nevěděl, že Foglarova maminka je už v Pikovicích od května a že Foglar je buď s oddílem, nebo v práci v Černé ulici v domově mládeže. Až jednou mi otevřela paní Foglarová, po prázdninách, a já jsem říkal, teď jsem tam koktal něco, a ona říkala tak velice vlídně: ,Tak přijďte za čtrnáct dnů.‛ Tak já jsem přišel za těch čtrnáct dní. Otevřel Foglar. Já jsem koukal na ty dva metry velkýho Rikitána. A on tam nebyl. Protože on byl malý, ne příliš vyšší než já tehdy. Tak jsem najednou viděl Foglara, staršího, jemu tehdy bylo asi padesát. Pro mě to byl stařík. Ale dobrý, hned jsme spolu konverzovali, vzal mě dovnitř do svého pokoje. Tam jsem se posadil a tak jsme si povídali. Přinesl jsem si na podepsání nějakou knížku. A na závěr té debaty on mě úplně šokoval, protože mi řekl, že ten oddíl, ta Dvojka, turistický oddíl, že to existuje. Napsal si moji adresu, a že mě pozve do měsíce na prohlídku klubovny. A to se taky stalo. Ten dopis ještě mám, byl jsem vyzván, abych se v sobotu v prosinci 1960 dostavil do Radlic na konečnou stanici čísla 18, kde mě bude čekat spojka. To znělo konspirativně, to se mi líbilo, protože jsem si myslel, že přijdu do nějakého zakázaného doupěte.“

„V březnu 1939 vtrhli za přítomnosti gestapa Němci, jako filmový exekutoři, do půjčovny mých rodičů, nastěhovali se tam asi na tři dny a vlastně celou tu živnost zabavili. Filmy odvezli do říše, do svých archivů. Dodnes nám nevrátili centimetr filmu. Totéž se opakovalo po únoru 1948, kdy se otec po válce snažil zmátořit, ale to, co za ty tři roky dal dohromady, to komunisti zlikvidovali. To bylo ale horší, protože Němci alespoň moje rodiče nezavřeli, kdežto komunisti mého otce neustále zatýkali, tu na jeden, tu na dva dny, brali je k výslechu, a bratra dokonce zavřeli na dva roky.“