Waltraud Kriegisch

* 1927  †︎ 2015

  • „My jsme o té válce vůbec nevěděli, co se děje. Nám pravdu nikdo neřekl. Jenom vždycky to dobrý. Oni šli dopředu, jsou už tam a tam, my tu válku vyhrajeme, a takové věci se mluvily. Ale my jsme v tom klášteře, co se týče politiky, tak tu jsme moc neměli. Němčinu, tu jsme měli. Ale my jsme kolikrát dostali nadaný, že jsme mluvili tím dialektem. A ta učitelka už na to tlačila, že máme mluvit tou němčinou správně, a ne ten dialekt.“

  • „On dělal tu maturitu a potom měl jít na ten Arbeitsdienst. A tam chytl ten břišní tyfus. Měl to v břichu a měl strašný průjem. Poslali ho domů a doma chodil k našemu doktorovi Dreschemu a ten ho léčil a dal mu tablety a všechno, co potřeboval. Tak se uzdravil, ale potom v šestačtyřicátým roku musel do lágru a tam ho tak mlátili. Kost a kůže a on už tak špatně mluvil. On nemohl ani vidět, když my jsme jedli. Jenom brambory a tvaroh a to on mohl jíst. Tak to on jedl, ale už se nepostavil na nohy, už to nešlo.“

  • „Maminka byla nemocná, Helmut chodil do školy, já jsem chodila do školy a my jsme měli malé hospodářství. Tak nám dali na práci Polku a to byla taková mladá holka a jmenovala se Žofka. Tak u nás dělala. Tatínek byl ještě doma. Máma byla v nemocnici, a tak nám řekla: ,Když budete u nás, Žofka, tak s nimi budete jíst.' A to bylo tenkrát zakázaný. Oni nesměli jíst s druhými. Museli jíst zvlášť. Právě tady ten přišel s tím Hatenbergem k nám. To byla taky nějaká kontrola, jak ona se u nás má, a my jsme akorát jedli a ona seděla s námi u stolu. Tak oni to hned udali a chtěli maminku, ale nemohli, protože ona byla v nemocnici, a tatínek musel hned narukovat. Hned za dva dny už byl pryč, už musel jít na vojnu. Jak oni viděli, že je dobrej zámečník, tak on dělal tady v Mikulovicích, jak byl ten tábor v Muně. Tak tam on dělal. Musel spravovat ty stroje, ale domů přijít nesměl.“

  • „My jsme šli v noci. Tahali jsme saně po starý silnici nahoru na sedlo (Červenohorské sedlo, pozn. autora). Tenkrát nejezdily ty auta. Kdo měl auto? Akorát v Domašově, tam, co je teď Jasan. Ten měl auto, ale ten v noci nejezdil. Tady nic nejelo a my jsme sáňkovali v noci. Ale jak! Měli jsme tři, čtyři saně a jeli jsme. Jeli jsme ze sedla a zastavilo to tady pod poštou v Domašově. Tak daleko jsme se dostali. A to jsme ještě ve dvě hodiny šli na sedlo se sáňkama a jeli jsme ještě dolů. To bylo, když si člověk na to vzpomíná.“

  • „Přijela do Olomouce a ten vedoucí povídal, jestli ona neví, co Němci za války dělali, jak trestali ostatní, a nechtěl říct, co je s ním. Ona povídá: ,Co mně budete povídat. Já to vím nejlíp. Kde ten kluk je? Oni mně pomáhali a já jemu teď taky pomůžu.' On povídá: ,On tady není. Je v nemocnici v Olomouci.' Tak jela do nemocnice a tam se na něj ptala. Oni se tam hned potkali a on měl takovou radost a plakali oba. Ona mu povídá: ,Helmut, neboj se. Ty se teď dostaneš domů. Já všechno vyřídím. Já budu mluvit s panem primářem.' On hned říkal: ,Poslouchejte. Já toho kluka musím za čtrnáct dní vrátit. Ale ten není zdravej. On je tak hotovej. Já Vám všechno nemůžu říct, co s ním je, ale když mu chcete pomoct, tak jeďte domů a doneste potvrzení, že ho doma nutně potřebují do lesa nebo v JZD. To je jedno, ale potřebuju potvrzení a národní výbor to musí podepsat, aby přijel domů pomoct.' Tak ona se vrátila pro to potvrzení a pan lesmistr jí to dal a dal to nejen pro Helmuta, ale pro všechny. Všichni měli to potvrzení. Přijela tam a oni je museli pustit, že je tady potřebují v lese.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bělá pod Pradědem, Domašov, 26.03.2012

    (audio)
    délka: 02:32:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Německá menšina v Československu a v Polsku po roce 1945
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Až nahoře na půdě jsme slyšely, jak ženský křičely

Waltraud Kriegisch v březnu 2012
Waltraud Kriegisch v březnu 2012
zdroj: Vít Lucuk

Waltraud Kriegisch, rodným příjmením Nitsche, se narodila v roce 1927 v osadě Filipovice (Philippsdorf), která leží přímo pod nejvyššími vrcholky Jeseníků a v té době byla součástí mnohem většího Domašova (Thomasdorf). Oba její rodiče byli německé národnosti, stejně tak jako drtivá většina obyvatel osady a okolí. V roce 1938 se rodina přestěhovala na blízkou samotu Drátovna. Tam prožili válečné období. Její otec Josef Nitsche musel za války narukovat do wehrmachtu. Jako zámečník pracoval až do konce války v muniční továrně v Mikulovicích (Niklasdorf). Jediný sourozenec pamětnice Helmut zase narukoval do RAD (Reichsarbeitsdienst), polovojenské pracovní organizace. Dostal tam ale břišní tyfus a byl poslán domů na léčení. Když potom v květnu 1945 přišli do Domašova sovětští vojáci, byl odvezen do internačního tábora v olomouckých Hodolanech. Odtamtud ho dostala sousedka židovského původu Esti Gepertová. Přesto následující rok zemřel na následky útrap z internace. Protože otec byl jako zámečník potřebný pro chod obce, nebyla rodina po válce odsunuta do Německa. Paní Waltraud pracovala v lese a v roce 1961 se provdala za Františka Kriegische, který měl také německou národnost. Waltraud zemřela 19. srpna 2015.