Jiří Minařík

* 1938  †︎ 2012

  • „Můj táta věděl, že už je babička stará. Ona chudák zemřela naštěstí v Terezíně dřív, než ji dali do transportu do Osvětimi. Na rozdíl od mého strýce, bratra mého táty, který kvůli manželce Martě přestoupil z katolické víry na židovskou. Tak jsem přišel o svého bratrance, se kterým jsem měl vynikající vztahy, krásný kluk. Skončili v Osvětimi, šli rovnou z transportu do plynu.“

  • „Politruk se jmenoval Ftorek a byl věčně ožralý. Školení byla pro nás super, protože jsme chrápali na pévéesce, což byla politicko-výchovná světnice. Tam jsme dostávali příručky – Stalin je hvězda, Gottwald je hvězda, Barák je hvězda. Ale se mnou tam byli lidi, kteří byli naprosto dementní, byli tam kluci, kteří poprvé jeli třeba z Nízkých Tater vlakem a nevěděli vůbec, kdo je co. Když se jich při předzkouškách před závěrečným zkoušením někdo zeptal, kdo je prezidentem republiky, tak třeba Servátka, který byl zrovna z Tater, řekl: ,Pan desátník Klimeš.‘ To byly horory, to se prostě nevidí.“

  • „Jediný frajer, který byl, byl Nevečeřal. To se nestalo u nás, ale na Spálenci. To byl dorostenecký reprezentant ve skoku o tyči. A v Praze v 50. letech existovali kluci, kteří si říkali Vyšehradští jezdci. A tento Nevečeřal byl z Libně, já byl z Holešovic. Byl frajer, že ty dráty tyčí přeskočil. Byl na to natrénovaný. Všichni byli v hajzlu, nevěděli, jak to udělal. Žádné stopy, nic. On to potom tyčí zahladil. Super.“

  • „Od nás nikdo neutíkal. Já zažil jedinou věc na Maxově, že nás v noci asi v půl jedný vzbudili, měli jsme udělat zátah hranice ve vzdálenosti dva kilometry od dráťáku v lese. Skutečně, my jsme tam byli až do rána do deseti hodin a pak jsme se teprve dozvěděli důvod: dva Poláci utíkali a chtěli tady přes nás ven. A největší prča byla, že ti dva Poláci seděli nad koutským štábem vedeným Nosarem na stromě a poslouchali všechno, co tam říkali. Pak stejně utekli. Prostříhali dráty. Ale některé úseky (drátěného zátarasu) byly takové, že je stříhat ani nemuseli, protože tam byly potoky. A když se voda zdvihla, vyrazila elektrický proud.“

  • „Měli jsme také jeden těžký průser. (Nehoda) se stala mezi Všeruby a Maxovem. Ženisti vyhazovali baráky do vzduchu a dali nálože od jednoho baráku k druhému. Asi pět kluků nalezlo do jednoho baráku, přijel tam nějaký blbec a byla tam nálož, on spojil dráty a kluci tam zemřeli. My jsme přijeli se sanitkou, přijeli hned kontráši. Tahali jsme cáry těl, bylo to na blití. Stalo se to za mé služby roku 1957.“

  • „Na Maxově jsme měli kluka - Rosťu Bahlejů, koktal a byl spojař. A on nám zavedl (na pokojích rádio). Měli jsme taková pojítka, kterými jsme telefonovali z čáry na rotu, co se děje, co se neděje. Rosťa nám z nich udělal reproduktory, které jsme dali do polštářů. A od rána do večera nám hrál Laxenberg. Vždycky, když přišel důstojník Macháček nebo Váchal, tak to rozhodčí vypnul. Jakmile odešli, zase (hrála hudba). Protože důstojníci bydleli v jiném baráku, měli tam manželky a děti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mukařov, 05.05.2010

    (audio)
    délka: 03:19:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věděli jsme, že je republika zadrátovaný koncentrák a že nejsme na čáře, abychom hlídali nějaké agenty

Dobový portrét
Dobový portrét
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Minařík se narodil 23. července 1938 v Praze-Holešovicích. Pocházel z úřednické rodiny. Zatímco jedna teta byla vdaná za člena NSDAP, bratranec sloužil ve wehrmachtu, babička z druhé strany byla židovského původu a zemřela v ghettu Terezín. Otcův bratr a jeho rodina byli zavražděni v Osvětimi. Protože otec pocházel ze smíšeného manželství, byl internován v pracovním táboře v Jírovicích-Bystřici na Benešovsku, kde byl vězněn až do konce války. Do Prahy se vrátil jako člen Revoluční gardy z Benešova. Jiří Minařík byl jako dítě s matkou také svědkem událostí, které následovaly těsně po atentátu na Reinharda Heydricha, protože se v době atentátu nacházeli v přilehlých ulicích. Po válce dokončil povinnou školní docházku, v letech 1953-55 se vyučil strojním zámečníkem v učilišti bývalé Autopragy - Odborné učiliště státních pracovních záloh. Studium střední průmyslové školy strojní roku 1957 přerušil a nastoupil na základní vojenskou službu, kterou absolvoval u 9. brigády Pohraniční stráže v Poběžovicích, sloužil na pohraniční rotě Maxov a poté jako řidič sanitního vozu na štábu praporu v Koutě na Šumavě. Po vojně dokončil studium střední průmyslové školy hutní a metalurgické. Pracoval v Továrnách strojírenské techniky, v organizaci IMPRO. V době 1968-1970 žil přes rok v západním Německu, bylo mu dovoleno vyjet na odbornou stáž do firmy Mannesmann, kterou si neoprávněně protáhl. Po návratu do ČSR pracoval jako projektant organizace výstavby sídlišť, projektant ve strojírenství a v dopravě, nakonec v Investicích ČSAD Praha. Po roce 1989 pracoval pro německé firmy, organizoval dopravu benzinu. Jiří Minařík zemřel v srpnu 2012.