Pavel Bratinka

* 1946

  • „Zákon o protiprávnosti komunismu, ten přece říká čtyři věci, proč ten režim byl zavrženíhodný. Málokdy se to cituje, já to s oblibou říkám cizincům, který pak koulej oči, protože oni si furt myslej, že to nejhorší bylo, že tady nebyla demokracie. Ani náhodou! Můžete mít stát, který není demokratický, kde se žije velmi dobře. Kde vám nehrozí, že vám zničí kariéru jenom proto, že se jim neklaníte. A tady to přesně bylo! Vy jste musel vidět zločiny, nejenom k nim mlčet – ale vy jste se musel té moci klanět, aktivně, chodit na prvomájové průvody nebo v KSČ být – aby vám dovolila žít normální život. Aby děti mohly studovat. To znamená, ona nutila lidi, aby se klaněli lžím a zločinům a něčemu, co věděli, že je lež a zločin, a aby to oslavovali. To je vlastně smrt našich duší. To je to nejstrašnější.”

  • „Nacismus hlásal, že lidi mají nestejnou hodnotu. A komunismus, jsem říkal, hlásá, že máme všichni stejnou, totiž nulovou! Oficiálně komunismus tvrdil, že člověk není nic jiného než složitější hmota. Sorry, tak to je… Pak samozřejmě Stalin když jednal s lidma, jako že jsou to kusy škváry, byl důsledný marxista-leninista. Prostě tam se člověku v podstatě nedává žádná hodnota. Obrovská hodnota se naopak dává závisti a nenávisti. Ta prázdnota, že člověk je nula, ale jeho nenávist a závist mají obrovskou hodnotu – to navíc ještě cítíte, jaký je to inherentně, vnitřně sporný blábol.”

  • „Nizozemská inteligence byla nesmírně naivní. Pamatuji si, jak jsem v září 1968 v menze atomového ústavu mluvil s přibližně čtyřicetiletým fyzikem. Zeptal jsem se ho: ,Jak daleko myslíte, že jsou sovětské tanky od této menzy?‘ Odvětil, že si tu otázku nikdy nepoložil. A já jsem si odpověděl: ,Zhruba 400 kilometrů. To je pro Sověty otázka dvou dnů.‘ ,Opravdu?‘ vykulil oči. Pak jsem se ho zeptal, kolik lidí zabil Stalin, a on řekl: ,Tisíc.‘ A to byl vysokoškolsky vzdělaný člověk! Z toho si můžete udělat představu, že Nizozemci vůbec neměli ponětí, proti čemu stojí. Studenti protestovali proti NATO, proti válce ve Vietnamu... Jímala mě hrůza, že bych v takovéto zemi měl žít.“

  • „(Pamatuju si, že s mým tátou, Tomášem Halíkem a Zdeňkem Neubauerem jste velmi rádi četli Tolkienova Hobita. Co jste v něm viděli?) Tolkienova nádherná sága zpřítomnila boj proti zlu, který vedou různé mocnosti a v němž se každá bojující bytost musí totálně nasadit. Zážitek, který Tolkienovy knihy evokovaly, souzněl s tím, co jsme tehdy zažívali v socialistickém Československu. S modely chování a uvažování, které Tolkien zachytil, jsme se reálně setkávali, a to včetně kapitoly, kterou filmaři vynechali: poté, co hrdinové zlo porazili a vraceli se domů, zlo opět vyvstalo v karikaturní, ale přece jen nebezpečné podobě. Totéž jsme zažili po roce 1989.“

  • „Kouzlo knihovny spočívalo v tom, že si tam člověk s jednodenním zpožděním mohl přečíst spoustu deníků i týdeníky. První tři roky, až do osmašedesátého, mi dokonce auto amerického velvyslanectví každý týden vozilo časopisy a noviny domů. A tak jsem měl doma takové množství International Herald Tribune, Life, Newsweek, Time... že jsem je mohl nakládat vidlemi.“

  • „Prázdnota tý komunistický ideologie, když přijde do třídy na občanskou výchovu nějakej chlap a teď tam začne vykládat, jak všechno se odvozuje z vlastnictví výrobních prostředků – pojmy jako spravedlnost a krása. To byla taková hovadina, to mohl poznat i desetiletej kluk, který se otočil a viděl ty svoje spolužáky, ač jim je deset let – a výrobní prostředky sem a výrobní prostředky tam, jak se vytahujou, jak chtěj před děvčaty vypadat dobře, jak se chluběj těma skleněnkama a jiný zase fyzickou sílou. A teď tam přijde nějakej blázen a vykládá, že se všechno odvozuje z výrobních prostředků. No to mi připadalo jako hovadina na kvadrát a ta strašná věc komunismu byla, že tyhlety zvrácenosti, tyhlety zvratky faktický intelektuální se musely poslouchat, dokonce jsme museli skládat z toho zkoušky a musel jste mlčet.“

  • „V okamžiku, kdy Brežněv umřel roku 1982, už jsem žil, jako když člověk čeká na autobus, čeká na hlášení na nádraží, že přijede vlak. Už jsem žil v absolutní jistotě, že se dožiju pádu toho režimu relativně mlád, předtím to byly furt takový naděje. Vašek Benda vždycky připomínal, jak v osmašedesátým stál v nějaký frontě na maso nebo na brambory a lidi říkali, to je tak absurdní, to nemůže... a on jim říkal: ,Nene, to je tady tak na dvacet let.‘ A oni ho málem lynčovali za pesimismus a podvratné řeči. Měl naprostou pravdu a pak v tom devětaosmdesátým se jenom smál.“

  • „Já jsem se vrátil jaksi do bitvy a vůbec jsem se tady nikdy necítil jako ubožák – spadla klec, hrudí narážím do klece, chci být volný jak pták. Ne já jsem věděl, že nic takového nepřichází v úvahu, že je potřeba tady bejt a pomáhat ten režim dostat do kytek, čili z tohohle hlediska já jsem měl velmi snadnej život. Zaprvé jsem věřící, a to opravdu pomáhá, a zadruhé i čistě racionálně jsem byl přesvědčenej, že to bude mít koncovku a že se jí dožiju. A byl jsem v tom dobrovolně, to znamená, že kdybych se toho bejval nedožil, tak bych toho nikdy nelitoval. Čili já jsem to měl velmi snadné v tomhle porovnání. Lidi, který neměli tyhlety berličky a museli si to vytrpět a byli roky zavřený..., tak v tom ohledu já jsem na tom byl velmi dobře.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.03.2011

    (audio)
    délka: 02:48:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portréty Pražanů
  • 2

    ZŠ náměstí Svobody, Praha 6, 13.11.2013

    (audio)
    délka: 01:01:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 17.08.2015

    (audio)
    délka: 01:52:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 4

    Praha, 03.03.2020

    (audio)
    délka: 01:53:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 01.06.2020

    (audio)
    délka: 01:26:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 6

    Praha, 29.06.2020

    (audio)
    délka: 01:58:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 7

    Praha, 04.08.2020

    (audio)
    délka: 02:01:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejstrašnější bylo, že jste se musel klanět obludě

Pavel Bratinka (listopad 1974)
Pavel Bratinka (listopad 1974)
zdroj: Archiv pamětníka

Pavel Bratinka se narodil 14. března 1946 v Bratislavě, vyrůstal s matkou v Praze. Vystudoval Fakultu jaderné a technické fyziky ČVUT, kde v šedesátých letech vládl nezávislý duch. Naučil se anglicky a pravidelně docházel do knihovny americké ambasády. Stal se katolíkem. V červenci 1968 odjel psát diplomovou práci do Holandska a koncem listopadu 1969 se rozhodl vrátit do okupované ČSSR. Stýkal se s disidenty, a byť Chartu 77 v první vlně nepodepsal, od samého počátku pro ni pracoval. Doručoval peníze rodinám vězněných disidentů, zařizoval náhradu zabavených psacích strojů, distribuoval chartistické texty. V roce 1981 na dva roky převzal vydávání samizdatové Edice Expedice – název z konspiračních důvodů změnil na Edice Svíce. Dvakrát byl z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání, od roku 1981 až do sametové revoluce pracoval už jen jako uklízeč a topič. Státní bezpečnost ho sledovala a evidovala jako nepřátelskou osobu. Jako topič žil v osmdesátých letech bohatým intelektuálním životem: navštěvoval různé bytové přednášky, biblické kroužky u Kroupů i tzv. podzemní univerzitu, v jejímž rámci v Praze přednášeli zejména britští a francouzští akademici. Patřil ke kampademikům – členům „obnovené platónské akademie“ se sídlem na Kampě. Chartu 77 nakonec podepsal v roce 1988, kdy se také stal členem Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Během listopadové revoluce pracoval pro Občanské fórum. Měsíc po zásahu na Národní třídě, 17. prosince 1989, spoluzaložil Občanskou demokratickou alianci (ODA) a stal se jejím předsedou. Po prvních svobodných volbách byl poslancem Federálního shromáždění, od roku 1992 náměstkem ministra zahraničních věcí ČR. V roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny ČR a stal se ministrem bez portfeje ve vládě Václava Klause. V roce 1998 vystoupil z ODA a spolu s Liborem Kudláčkem založil poradenskou firmu Euroffice Praha – Brusel a.s. Žije v Bubenči.