MgA. George Agathonikiadis

* 1947

  • „Jednou jsem čistil boty dědovi a babičce a zpíval jsem českou hymnu. Zpíval jsem českou hymnu. Byl jsem hrozně malý. A děda říkal: ‚To je pěkná písnička, co je to za písničku?‘ – ‚To je hymna.‘ – ‚Hymna, co to?‘ – ‚Jako národní hymna.‘ – ‚Hezká melodie. A o čem se tam zpívá?‘ – ‚No, že: Země česká, domov můj.‘ – ‚Ty to zpíváš?‘ – ‚Jo.‘ – ‚Ale to nemůžeš zpívat přece, že tvůj domov je jako v Čechách. Půjdeš za učitelkou a řekneš jí, že to zpívat nebudeš.‘ – ‚Ale to nemůžu, přece jim nemůžu měnit hymnu.‘ – ‚Ale můžeš. Budeš tam zpívat: Země řecká, domov můj.‘ – ‚To nejde.‘ Tak jsem byl ve škole a když jsme to cvičili a zpívali, tak jsem držel hubu. Tam, kde bylo ‚Země česká‘, jsem držel hubu. Všimla si toho učitelka a zavolala mě do sborovny. Říká: ‚Prosím tě, proč přestáváš zpívat? Ty máš tak krásný hlas a zpíváš krásně.‘ Řekl jsem: ‚Děda mi zakázal zpívat vaši hymnu, to: Země česká...‘ – ‚Jak zakázal?‘ – ‚No říkal, že byste mi měli povolit, že bych tam vložil země řecká...‘ – ‚No, ty nám budeš měnit hymnu? Copak ses zbláznil?‘ Tak samozřejmě jsem pak šel na koberec k řediteli, který se úplně zbláznil, chtěl mě umlátit, řval na mě a... A já jsem pak říkal dědovi: ‚Dědo ale, co s tím?‘ Řekl mi: ‚Nebudeš to zpívat zkrátka. Nebudeš. Nesmíš tady zasadit strom ani postavit dům. My se jednou vrátíme.‘ Takže jsem pak tu hymnu tajně zpíval na záchodě, když jsme bydleli v tom pavlačáku. A pan Novák říkal: ‚Ty Georgi, nezlob se, ale nemůžeš zpívat naši hymnu na záchodě.‘ – ‚Ale mně se strašně líbí!‘ – ‚To nemůžeš!‘ – ‚Já za to nemůžu, ona mi vždycky vlítne do huby.‘ – ‚Tak tu hubu zavři!‘“

  • „Já si pamatuju takovou historku, že tam přišel nějaký náš příbuzný. A přinesl nějaké bonbóny nebo čokolády. Přišel se svojí manželkou a my jsme seděli v pokoji. Bylo nás tam asi dvanáct, patnáct. Ta manželka, moje teta, se zastavila v kuchyni, protože tam našla nějakou svou příbuznou. A můj strýček Dimitris přišel do toho pokoje, mě v životě neviděl, a začal krmit jiné dítě než mě. Pak přišla moje teta Marie a říkala: ,Co cpeš tady toho, ten náš je tenhle.’ Tak já jsem začal řvát, skočil jsem na něj, vytrhl jsem tu čokoládu… My jsme byli jak ovečky tam nalepení na sebe.“

  • „Oni odvezli první děti a pak ty prarodiče zase takovým nesmyslným způsobem odvezli do různých zemí. Já měl to štěstí, že dědeček s babičkou byli v Těchoníně. Tam byla soustředěna spousta raněných lidí a starců. Takže potom přes Červený kříž… Já jsem byl v dětském domově ve Veselíčku na Moravě, kde jsem byl teď nedávno se podívat. Když zjistili potom, že mám rodinu, tak si mě dědeček s babičkou vzali k sobě. Pamatuji se – je to i v mém celovečerním filmu, který se jmenuje Podzimní návrat –, že mi pověsili na krk takový papír na šňůrce, kde bylo napsáno: ,Jsem řecké dítě a jedu za babičkou a dědečkem do Brna.‘“

  • „Pár měsíců předtím, než skončila občanská válka, tak pro ni [matku] přišli večer… Ona pracovala v nějaké dílně, kde šili vojenský šaty a věci pro vojáky. A řekli jí, že musí odejít, že půjde rovnou do války. Ona ale říkala: ,Počkejte ale, já přeci musím… Můj manžel byl ve válce.‘ Její bratři byli ve válce. Řekla: ,Já tady mám dvě děti. Kdo se o ně bude starat, když padnu?‘ Ne, komunistická strana tohle vůbec nediskutovala tehdá. Tak ji vzali a ona ještě poprosila nějakého vojáka, který byl z naší vesnice, jestli by v noci, ještě než odjedou, jestli by se mohla jít rozloučit se svou matkou a jestli by nemohla vidět nás, mě a Sofii. Tak ten voják jí řekl: ,Podívej se, běž, ale vrať se, protože kdyby ses nevrátila, tak mě zastřelí.‘ Takže ona mi říkala, že přiběhla… Tam byl nějaký dětský domov, kde děti spaly. Takové jesle nebo něco takového. Tak říkala, že jenom vešla do té místnosti a koukala přes nějaký okno na mne, jak tam spím, a na moji sestru. A ještě v noci ji odvezli do Řecka. Tajně v podstatě.“

  • „Měli jsme to štěstí, že i ta doba byla jiná, že i ti lidi byli citlivější. My jsme třeba doma měli čtyři nebo pět lžiček a každá ta lžička byla jiná, byla totiž darovaná. Nůž, vidlička… My jsme nic nekoupili. My jsme všechno dostali od těch lidí, co jsme s nima v tom pavlačáku bydleli. Existovalo jakýsi soužití těch lidí mezi sebou. Pamatuju si, jak pan Novák nám přivezl kamna, který v podstatě ukradl ve sběrných surovinách. Pamatuju si, že jsem tam byl s ním a on říkal: ,Se podívej, co to tady máš. Dej to sem. Já to těm Řekům dám, oni tam mají zimu.‘ Tak vynadal tomu, co to tam sbíral. No a takhle jsme žili. Kolikrát sousedi, když pekli buchty, tak nám přinesli něco…“

  • „Řekl bych, že tím, že jsme zavřeli dveře, tak jsme byli v Řecku. Jak se dveře otevřely, tak jsme byli v Česku. To bylo dokonce tak, že děda poslouchal každý večer rozhlas, písničky, takže se u nás tančilo, zpívalo. Mluvili pontiackým nářečím, takže já jsem uměl v podstatě nářečí už odmalička. No a řečtinu jsem se naučil… No, takhle, ono vlastně tím, že on mi vyprávěl o tom Řecku takový lži a takový, řekl bych, přehnaný věci – stromy byly vyšší jak tady, rajčata byly jak melouny velký. Všechno bylo sladší, všechno bylo větší, všechno bylo krásnější. No, tak já jsem žil tím, že jsem si říkal: No tak co tady. Tady mají takový věci, ale my v Řecku máme stokrát víc těch věcí. Mám takovej dojem, že aniž by to chtěl, že to nebyl úmysl rozumovej, ale věc čistě citová, tímto způsobem v podstatě do mýho podvědomí dostal neskutečnou lásku k zemi, kterou jsem vůbec neznal.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.11.2010

    (audio)
    délka: 01:00:58
  • 2

    Praha, 31.10.2022

    (audio)
    délka: 02:04:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Nesmíš tady postavit dům ani zasadit strom. My se jednou vrátíme.“ 

George Agathonikiadis
George Agathonikiadis
zdroj: Pamět národa - Archiv

George Agathonikiadis se narodil 10. srpna 1947 v obci Megali Sterna v řecké části Makedonie. Ve stejné době jeho otec bojoval v řadách partyzánské armády DSE (Demokratická armáda Řecka). Jméno George dostal po strýci, který padl během bojů s partyzány. V roce 1948 museli matka, starší sestra a prarodiče tajně utéct do „řecké“ obce Bulkes v jugoslávské Vojvodině. O několik měsíců později byla ale i jeho matka povolána do řad armády DSE. V září 1949 přicestovali George, jeho prarodiče a sestra do Československa. George strávil několik let v dětském domově ve Veselíčku. Odtud posléze odešel za prarodiči do Brna, zatímco jeho rodiče žili v uzbeckém Taškentu. S rodiči a svou druhou sestrou se poprvé shledal teprve v roce 1965. Po absolvování devítileté školy se vyučil soustružníkem. Díky mimořádnému hudebnímu talentu založil v Brně řecký orchestr a seznámil se s důležitými osobnostmi duchovního a divadelního života (J. Skácel, O. Mikulášek, M. Donutil, B. Polívka). Ve věku 21 let začal opět studovat střední školu v Brně (obor design a kostýmní výtvarnictví) a mezi lety 1973 a 1977 studoval režii na FAMU. Poté pracoval v brněnském studiu Československé televize. V roce 1983 se se svou rodinou vrátil do Řecka, kde mj. působil jako šéf dramatické tvorby v řecké televizi ET1. V roce 1991 režíroval celovečerní hraný film Podzimní návrat v koprodukci České a Řecké televize a v roce 2009 film Hořký sníh. Je autorem několika dokumentárních filmů o životě řeckých emigrantů v Československu a o vztazích mezi Řeckem a Českou republikou.