Adolf Linka

„Pak přišel rok 1952 a já jsem jako hodný občan šel, abych opravdu nic špatného neudělal, na prvomájovou oslavu. A ten rok dvaapadesát byl zajímavý tím, že napadlo tolik sněhu (stromy už kvetly), že nebylo jasné, zda jsou to květy, a nebo sníh. Přišel jsem domů a manželka mi říkala, byl tady nějaký pán od StB a říkal, že už nemám povolen vstup do výzkumného ústavu a mám se ihned hlásit v kamenolomu. Já byl šokovaný – jaký kamenolom? Když mi to potvrdili, tak jsem vzal kolo a jel jsem tam a tam nějaký ten vedoucí kamenolomu se tak na mě podíval a ptal se, jestli jsem opravdu inženýr. Já mu to potvrdil a on na mě, že mám nakládat štěrk.“

„Tak když jsem se tam hlásil, tak oni se mě ještě vyptávali. Nakonec se usnesli, ačkoliv mně bylo v té době teprve 24 let, že bych byl schopen tu myšlenku uskutečnit. Takže jsme šli do takové velké místnosti a tam byl Albert Speer. Oni ti tři pánové říkali Speerovi, že tady jde o velkou věc, která by pro budoucnost Německa mohla mít velký význam. A o jednoho vojáka na frontě více či méně, to už nehraje žádnou roli, ale jen abych měl tu možnost to uskutečnit.“

„Totiž tkací turbína měla tehdy ohromný význam. Daleko největší počet méně zdatných lidí pracovalo v té době v textilním průmyslu, více než v zemědělství. A když jsem ještě byl na vojně, byl jsem propůjčen na ministerstvo letectva v Berlíně. Oni se bavili, a tak jsem se dozvěděl, že Japonci přišli na něco docela nového, a sice trvalý magnet, který byl čtyřicetkrát silnější než normální trvalý magnet. A to se používalo v letectvu pro dálkový kompas. A když jsem se dozvěděl o něčem takovém, o tom jsem dávno uvažoval. Protože já jsem víceméně vyrostl v tkalcovně, a ten strašný hluk, to bylo hrozný. Tak jsem uvažoval, co by se s tím dalo udělat, bouchání by přestalo, kdyby člunek jezdil kolem dokola. A teď tyhle magnety, a safra, to je ono. Tak jsem si vymyslel řešení kruhového stavu.“

„Jednoho dne přišel takový jeden od StB a říká: ,To není náhoda, že jste tady. Vy jste ještě z dřívějška tady moc známý, oni vědí, že jste byl osm let ve vězení. A teď se můžete zasloužit. Vy dostanete krycí jméno, a když zjistíte u lidí nepřátelský postoj k řízení, tak nám to musíte nahlásit. Vy se nedostanete před soud, dostanete krycí jméno Štika, to ostatní zařídíme my. Podle toho, jak budete úspěšný, budete úspěšný i v povolání. Teď jste pomocným dělníkem, můžete být zase inženýrem.‘ – ,Ale já nikoho neudal.‘ – ,Můžete jít do hospody…‘ – ,Já do hospody nejdu, já ten kouř nesnáším.‘ – ,A taky dostanete peníze, abyste mohl lidi pohostit, aby mluvili… To záleží na vás.‘ A já pořád jsem nehlásil nikoho, teď nátlak na manželku: ,Jo když Váš manžel je takový tvrdohlavý, tak to zle končí...‘ Zase zatčení. A manželka dostala hrůzu, ona věděla, jak je to strašné, žít jako manželka politického vězně. Tak jednoho dne jsem přišel domů a správce mi říká: ,Vy tady už nemáte vstup, Vaše manželka dala výpověď, ona už tady nebydlí, tady je kufr.‘ Já věděl, že manželka je v jiném stavu. Nic jsem nemohl dělat, nemohl jsem se volně pohybovat. Když jsem se chtěl vzdálit, musel jsem to nahlásit.“

„Dostal jsem povolání do Prahy k doktoru Těmínovi na ministerstvo (průmyslu). Ten mi říká: ,Podívejte se, to je úžasně zajímavé, co tu máte, ale co chcete s tím teď dělat v Německu? Tam je to samá troska a popel. Tady máme všechno, co potřebujete, dáme vám všechno, co jen chcete.‘ Já jsem si řekl, to je úžasné, česky umím, mám všelijaké české příbuzné, pro mě to nebyl žádný problém, hlavně že jsem mohl pracovat dál. A byla ustavena smlouva, že to zůstane mým duševním majetkem, ano, že mi bude všechno dáno, za podmínky, když budu chtít vybudovat nějaký podnik na výrobu toho, zkrátka a dobře, aby český stát v budoucnosti měl přednostní právo dostat tyhle stroje. V Úpici, kde on měl továrnu, byla zařízena budova pro moje účely. Dostal jsem zámečníky, dostal jsem sekretářku, všecko, stroje, všecko, co slíbeno, se splnilo. A tak jsem se snažil ty jednotlivé věci dostat nějak dohromady jako celek. To nemohl být už hotový stroj, za Boha ne… Ale jak dohromady to má fungovat, to jsem musel ještě vymyslet. Po té smlouvě, že jsem ochoten zůstat v Čechách, byli mí rodiče vyňati z opatření proti Němcům. A to bylo pozdě, protože všechno už bylo rozkradeno.“

„Najednou jsem byl zatčen. Odveden do věznice. Dostal jsem pásku, takzvané brýle, říkali tomu. Šel jsem do schodů, vonělo to novostavbou, za plechové dveře, tam jsem byl zastrčen, pak jsem se dostal k výslechu. ,My všecko na vás víme, nemá to žádný smysl zapírat, ale chceme to slyšet od vás.‘ Nakonec jsem měl vymyšlené věci podepsat, obvinit jiné lidi, které jsem skoro ani neznal. Ale prý mají s tím co dělat a že chtěli věc dostat do Německa, tu turbínu. A že to, co jsem se dozvěděl o té práci, co Svatý udělal, že o tom prý taky co vím, že bych i to prozradil a tak dále. Začalo to tím: ,My víme, vy jste typický kapitalista, a kdyby bylo ve vaší moci, tak byste nejraději bombardoval Prahu a strašné nesmysly.‘ Já jsem byl přivázán k židli, nechtěl jsem podepsat, tak zavolal nějakého… Ten, co vedl výslech, byl malý blonďáček, ten to vedl. A ten mě tloukl tak, že jsem upadl, a když jsem ležel na zemi, tak do mě kopl, pochopitelně do varlat, tak jsem upadl do bezvědomí. A když jsem přišel k vědomí, tak jsem zase byl v té malé kobce, strašné bolesti, a zase nic. Ušla nějaká doba, a: ,Když budete chtít se přiznat, tak se přihlaste.‘ Já jsem se nepřihlásil. Tak jsem se dostal zase k výslechu. ,Máte na vybranou, ještě nechápete, že Vaše zapírání nemá žádný smysl? No tak uvidíme…‘“

„Uběhlo dost času, najednou jsem dostal předvolání hlásit se u Alberta Speera. Tak hodně zavčas jsem jel, abych to našel. Budova krásná, v prvním patře čekací místnost, najednou přišel jeden pán, ukázalo se, že je to vysoký činitel z patentního úřadu. Pak přišli ještě dva pánové, jeden profesor a jeden, který byl největším hospodářským mocipánem v Čechách a na Moravě. Tak oni měli doklady s sebou, teď se mě ptali, jak jsem si to vlastně představil, já jsem jim to vysvětlil, jak si to myslím, a oni se usnesli, že bych byl schopen to udělat. A tak, jak jsem to nakreslil, že by to bylo realistické. Tak jsme šli k tomu Speerovi. Ti pánové vysoce postavení mu vysvětlili, že jde o věc, která by měla obrovský význam pro budoucí Německo, i když to není zbraň. A že by byla obrovská škoda toho vojáka utratit na frontě, jeden voják víc nebo míň se nepočítá, ale že by byla obrovská škoda ztratit takového člověka. ,No tak,‘ říkal Speer, ,situace je velice napjatá, ale pokusím se něco udělat.‘“