Alena Lorencová

* 1924

  • „Tehdá byl taky hroznej tejden. Ono pršelo, pršelo, pršelo, tak jsme na ně vzpomínali, říkali jsme, co ty děti tam dělaj. No, ale ono to dopadlo tak, že – pořád byli, jak jsem říkala, mezi těma dvouma rybníkama – a tam v těch Možděnicích ten rybník vypustili. Samozřejmě, že milej tábor to úplně zaplavilo a milej brášek přišel domů jenom s ruksakem – a v něm nic. Všechno jim uplavalo, stany pochopitelně zachránili, ale co měli tyhle drobnosti, tak to všecko.“

  • „Aby si toho vážili, že můžou a že se tomu můžou věnovat. A aby se snažili tu přírodu chránit a aby koukali dávat kolem sebe pozor – aby ty gaunery, který ničej přírodu, ničej lavičky, ničej kdeco, aby na to upozorňovali. Když ta policie se o to nestará, aby oni ve svým čase, když jdou, aby si všímali kolem sebe, aby to nenechali plundrovat, ať je to příroda, ať je to město.“

  • „A pak už jsem byla na táboře já, to byl dívčí tábor, ten už se tam ale nedělal, protože s tímhle je vyděsili, že tam může bejt ta povodeň, protože tam byl ten potok, kterej protékal. Tak jsme měly tábor přímo u rybníka, a to ze strany za mlejnem. A to bylo zase roztomilý, protože my jsme večír... Ten mlynář nás chodil navštěvovat. Když se sedělo, u ohýnku zpívalo, tak ten mlynář chodil, a on uměl krásně vypravovat, všelijaký zkazky, tak my jsme se na něj těšily. Tak ani nevím, tam to bylo takový normální. Dělaly se uzle a první pomoc, abysme se tam zabavily. Služby byly, se střídalo. Ono nás tehdy moc nebylo, já si nepamatuju, možná takovejch šest osm stanů, nevím, taková malá to byla jenom skupina. Takže jsme chodily do lesa na procházky, značkovalo se, po značkách se chodilo...“

  • „To nebyl stanovej tábor, to byla hospoda nějaká, nevím, co to bylo, no prostě tam byl sál, kde nám nechali takový slaměný štrozoky po celý tý místnosti, a měly jsme k dispozici kuchyň. To bylo výborný, že tam se mohlo vařit. Jenomže, když jsme tam přijely, tak se samozřejmě sešla celá vesnice, my jsme se představily, že bysme jim rády pomohly, protože to bylo v létě o žních. Ale oni si vám ty statkáři a ty chalupáři – jak viděli ty větší, tak si každej někoho sebral. Prostě si je zabrali. Ale to nevadilo, ony tam pomáhaly a líbilo se jim tam (všem se tam líbilo). Ony tam byly na zdravu, prostě co bylo potřeba: Ony hlídaly děti nebo hrabaly... Takže mně tam zůstala ta malá drobotina, s kterejma jsem se víc bavila. To jsme nemusely nic, takže jsme chodily... Snažila jsem se... Třeba jsme si četly nebo se učily, přednášely – takovouhle zábavu. A nejlepší to bylo večír, tam na konci vesnice byla taková jako loučka, stromy, takový hezký zátiší tam bylo, tak jsme tam vždycky se všecky sešly – i který přišly ty děti, který byly u těch hospodářů. A tam se zpívalo a celá ta omladina se tam táhla, takže opravdu na to vzpomínali jsme my i ti z těch Libchav, protože opravdu to bylo hezký. A loučili se s náma... Ty děti ještě některý dostaly vejslužku.“

  • „Byla to fabrika Babí u Náchoda. Montovali jsme motory do letadel a bylo to tam strašný. Tam byli ‚Němčáci‘, který nás úplně hlídali na každým kroku, a bylo tam s náma jedno děvče, který jim něco řeklo, kterou odvezli do Terezína. A já, tehdá jsme měli takovou... Udělali jsme legraci takovou (byli jsme mladý, bujný). Tam vedle stříkali motory a ono to vypadalo jako revolvery. A já jsem ten jeden vzala, z legrace, a vzala jsem ho domů. Povídala jsem: ‚Hele,‘ (my jsme bydlely dvě) ‚já mám zbraň.‘ Jenomže jsme přišli po neděli do práce a volali mě na koberec. Někdo mě udal. Někdo mě prostě..., že jsem to vzala. Říkala jsem: ‚To byl špás, to byla legrace.‘ – ‚Jó, my vám dáme legraci! Tohle je sabotáž.‘ Jéžišmarja, byla jsem... Jen taktak, že jsem se nevezla za tamtou kamarádkou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hlinsko, 29.12.2011

    (audio)
    délka: 25:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
  • 2

    Hlinsko, 15.10.2012

    (audio)
    délka: 01:01:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byla jsem strašně šťastná, že jsem mohla jako holka zdravit dospělé vedoucí skautským pozdravem

Alena Šafránková 1945.jpg (historic)
Alena Lorencová
zdroj: Archiv Vojtěcha Homolky

Paní Alena Lorencová (roz. Šafránková) se narodila 28. října 1924 v Chotěboři. O tři roky později přišel na svět její bratr Stanislav. Jejich rodiče se o další tři roky později přestěhovali do Hlinska, kde provozovali živnost zaměřenou na výrobu obalů. Alena se vyučila kartonářkou a před válkou pracovala v rodinné firmě. Její otec se nedožil příliš vysokého věku. Po jeho smrti se matka podruhé vdala a narodila se jí ještě jedna dcera.V průběhu II. světové války byla Alena Lorencová - Šafránková nuceně nasazena na práci pro německou armádu. V Babí u Náchoda musela montovat motory do letadel. Po válce byla zaměstnána ve skladu s textilem a poté měla na starosti pokladnu v Jednotě. Jako dcera z živnostenské rodiny byla po komunistickém puči považována za nespolehlivou a jako první propuštěna ze zaměstnání. Živnost její matky byla zkonfiskována. Paní Lorencová nastoupila do Elektro-Pragy, kde zpočátku pracovala v galvanizovně, odkud ji ze zdravotních důvodů přesunuli do výroby, kde vydržela až do důchodu.V mládí byla členkou organizací Junák a Sokol. Velmi milovala sport: lyžovala, krasobruslila, plavala, hrála házenou a tenis. S hlineckými ochotníky hrávala divadlo. Ke skautingu se dostala díky svému mladšímu bratrovi, kterého navštěvovala na táborech. Před válkou vedla skautskou družinu. Po obnově Junáka byla vedoucí prvního poválečného tábora hlineckých skautek v Libchavách u Ústí nad Orlicí (roku 1945). Brzy poté se vdala a založila rodinu.Po svatbě se Aleně Lorencové narodila jedna dcera, která koncem 60. let emigrovala do Švýcarska. Paní Lorencové bylo umožněno jezdit za ní na návštěvy až od roku 1976. Sama o emigraci neuvažovala, starala se totiž doma o svého nevlastního otce. Kvůli cestám do Švýcarska byla poměrně často předvolávána k výslechům na policii. Strach z nich prý neměla, jelikož se domnívala, že jako obyčejná dělnice nemá co ztratit.Dnes má paní Lorencová ve Švýcarsku kromě dcery i dvě vnoučata a dvě pravnoučata. Už několik let za nimi nejezdí, od otevření hranic v roce 1989 však může její rodina jezdit za ní do Hlinska.