Vladimír Hrbek

„Jsme byli kluci, a tak se využíval ten kajak k projížďce po Dyji. Jednou to taky dlouho trvalo, a nakonec dovezli vodu. A když jsme měli v poledne polévku, tak jsme zjistili, že tam plavou pulci. Takže oni jezdili po Dyji a pak nabrali vodu z řeky a my jsme z toho uvařili polívku a byla k obědu.“ – „A byla výborná?“ – „Byla dobrá.“

„To mě ještě teď napadá, vždyť my jsme vlastně v tom čtyřicátým šestým roku, když jsme byli na prvním táboře, tak ještě tam to území, to bylo kousek od rakouských hranic a ještě tam normálně přecházeli banderovci a tam se v noci střílelo a my jsme tam tábořili.“ – „To ses nebál, dědo?“ – „Já nevím, jestli jsem se bál. Ale víceméně musím říct, že jsme se nebáli, protože děcka, když jsou, tak ty jsou takový odolnější. Nám, co už bylo tak dvanáct třináct let, tak už jsme byli takový... Nějakou tu bojácnost, to by byla ostuda, to na sobě dávat najevo.“

„Ale zůstaly nám ty zásady. Vztah k přírodě, vztah ke zvířatům, kamarádství, jak se má člověk chovat v lese a k lidem. Potom takový ty zásady, co jsme se učili - rozdělávání ohňů, úklid po sobě, výpravy v přírodě, pozorování noční přírody. To nám zůstalo a toho jsme využívali. Protože co může být lepší, jak sedět u ohně a mít tři, čtyři, pět, deset kamarádů, kteří si rozumí a vykládají a pozpívají? To je přece kamarádství a vztah takovej vzájemnej bratrskej, to je jeden ze základů junáctví.“

„Potom přišel rok padesát. Jak to vypadalo v té době?“ – „V tý době, co bylo, tak vedoucí družin, rádci nebo zástupci si rozebrali kroniky. Ty jsme teda nikomu nedali. Nějaký zařízení se rozdalo. Kdo měl vztah k nějakým těm symbolům... Totem jsme schovali a takový ty drobnosti, to si prakticky rozebrali členové družin. Takže jsme z majetku Junáka nepředali nic.“