Vilém Šindelka

„Tam byla chodba. Máte chodbu, tak jak jsou ty koleje, a z té chodby se udělal navrch komín, kde jsou ty sypy a žebříky, abychom tam mohli brát zase tu žílu. Tak my jsme přišli na tu chodbu a do toho komína do vrchu a hledali jsme, kde je to blízko těch drátů. Teď jsme zjistili, že tady z toho komína jde chodba dvacet nebo pětadvacet metrů nad tou poslední chodbou. Teď tam byly dvě rozrážky. Jedna byla otevřená, volná, tam jsme mohli být. A ta druhá byla zabetonovaná. Takže to asi je k hranicím, k drátům. Že tam na konci navrchu už bysme se mohli probourat. Ten beton jsme podhrabali a vždycky tam jeden šel, měl vercajk, paličku, špicar, tak šel a klepal do vrchu, pořád klepal do vrchu. Po centimetrech. Až jsme se dostali. Na vrchu byl koridor. Tady odstřelovací pásmo. A teďka máte tady ty sloupky. Tak my jsme se dostali pod ten koridor až tady na konec a tady už jsme vylezli. Z druhé strany, jak byl ten sloup a potom jenom to odstřelovací pásmo. A tam už jsme byli volní. A to trvalo pomalu celej rok.“

„Oni už tam čekali s autama. Schovaní, maskovaní. Měli ty maskáče, všechno. Už tam čekali za stromama. Už jsem věděl, že to není normální. Já jsem šel tak potichu, že jsem si sundal boty. Já jsem šel po té trávě, že jsem nemohl ani halouzku zlomit nebo něco takovýho.“

„Když po tom útěku do toho Německa, to byl ten druhej útěk, přešli jsme hranice do východního Německa. Tam nás chytli. My jsme šli po nějaké ulici, jestli tam byl nějakej taxikář nebo ten jejich estébák, šli jsme dál po ulici a potom nás obklíčili. Dozvěděli jsme se, že nás udal taxikář, ten Němec. Potom jsme byli u těch Němců, než nás předali. Na hranicích nás vzali Pražáci. Tak jsme jeli do Prahy na výslechy. Potom nás zavezli na ten lágr, aby vězni věděli, že nás chytli. A potom jsme byli v Příbrami a na Pankráci. A potom nás vzali do Leopoldova.“