Jindřich Valenta

* 1935

  • „V šedesátém devátém si většinu z nás pozvali opět do Bartolomějské. Nejspíše proto, abychom si uvědomili, jaká je situace. Černé brýle přes oči nám už nedávali, ale vodili nás těmi samými místy, které jsme si pamatovali. Nakonec nás odvedli na celu, kde seděl zase nějaký strejda estébák a říkal: ‚Ne abyste s tím skautingem pokračovali!‘ A pak nás zase pustili. Připomněli nám tím, co se s námi stalo v tom padesátém čtvrtém roce.“

  • „Ze šachty jsme na lágr procházeli bránou, kde nás takzvaně filcovali, zda neneseme něco, co u sebe mít nesmíme. Na cimru jsme fasovali dva kyblíky uhlí na den. V zimě, když nám dírami v barácích sněžilo do postelí, to nemohlo stačit. Ze šachty jsme si tedy nosili potají dřevo. Dělali jsme to tak, že jsme si do rukávů od fáráků nastrkali nařezané kusy. Bylo ho tam dostatek na podpěry chodeb a podobně. Slušní bachaři nás s tím pouštěli dál. Ti, co slušní nebyli, nás donutili náklad vysypat na jejich cimru a zatopili si s tím sami. Jednomu z nich, který se jmenoval Korejec, jsem si v této situaci dovolil říct, že si ho nechám vymalovat na kredenc, aby mi nechodily děti na cukr. Byly z toho tři dny v korekci.“

  • „Zřejmě tam byli bachaři, kteří nastoupili ještě před osmačtyřicátým kvůli dozoru nad kriminálními živly. Nás, politické vězně, nejspíš nebrali tak vážně, jako ostatní trestance. Na celách se smělo kouřit a vězni si mohli kupovat tabák jménem Taras Bulba a papírky. Starší chlapi to pochopitelně neuměli balit, a tak jsem jim já, nekuřák, balil cigarety. Jednou jim však došly zápalky. Když přišel bachař s jídlem, tak ho požádali, zda by jim nějaké nedal. On na ně místo toho začal řvát sprostá slova a odešel. Za hodinu nebo dvě se najednou potichu otevřely dveře, někdo nám dovnitř hodil krabičku zápalek a zase zavřel. To znamená, že někdo z nich musel být soucitný. Jelikož se však báli sami sebe navzájem, tak to musel udělat takto potají. Byl to skoro hrdinský čin, protože kdyby ho chytili, tak by měl velký průšvih.“

  • „Přišel jste do vrátnice a tam vám nasadili na oči tmavé brýle. Dál vás vedli za loket jako slepce do některé z místností. Při samotném výslechu vám brýle sundali. Po chvíli se mi chtělo na malou. Brýle jsem si musel tedy znovu nasadit a zřízenec mě odvedl na záchod, kde jsem si je mohl zase z očí sundat. Čůral jsem do mušle, on stál vedle mě a díval se. Asi abych do pisoáru něco nevyhodil. Po tom, co mě vyslechli, mě odvedli do jiné místnosti, kde jsem se musel vysvléknout a odevzdat vše, co jsem u sebe měl. Místo toho jsem vyfasoval vězeňský úbor.“

  • „Chvíli jsem byl bez skautingu. Začal jsem chodit do tanečních. I když byl skauting zakázaný, tak jsem stále na klopě nosil skautskou lilii. Tenkrát bylo zvykem, že se lidi hlásili k organizacím, do kterých patřili – ať to byly politické strany, nebo (zájmové – pozn. ed.) organizace. Skauti měli lilii. Tancoval jsem s děvčicí Alenou Šímovou. Říká: ‚Ty jsi skaut?‘ Říkám: ‚No.‘ Dali jsme se dohromady a přitáhla mne do ilegálního oddílu. Co jsme mohli v našem věku dělat v ilegalitě? Roznášeli jsme nějaké letáky, které byly proti režimu. Potom jsme dělali, v dnešní době se to dá nazvat voloviny, ale tenkrát se to pokládalo, že bojujeme proti něčemu. Třebas jsme na ČSAD autobusům vypustili pneumatiky. To byla naše takzvaná sabotáž.“

  • „Když nás zavřeli do kriminálu, tak se nám starší vězni smáli, že nás sebrali z houpacího koně. Protože hned jak nám bylo osmnáct, tak nás zatkli. Celkem v naší skupině bylo asi patnáct lidí a vyfasovali jsme asi 160 let dohromady.“

  • „Zajímavé setkání bylo se synem prvorepublikového ministra Bechyněho. Ten bojoval na západní frontě a v lágru se sešel s esesákem, proti kterému na Sahaře válčil. Spali na jedné posteli pod sebou.“

  • „Zavolali mě k panu vedoucímu, tenkrát k soudruhu vedoucímu. Mého vedoucího poslali pro kabát… Zajímavé je, i když nejsem pověrčivej, tak tohle se jim povedlo, že si vybrali dobře. Bylo pátek třináctého.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, klubovna střediska Ostříž, 03.04.2011

    (audio)
    délka: 49:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
  • 2

    byt pana Valenty, 20.05.2015

    (audio)
    délka: 31:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 11.08.2020

    (audio)
    délka: 01:50:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 27.08.2020

    (audio)
    délka: 01:21:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Starší muklové se mi posmívali, že mě sebrali rovnou z houpacího koně

Dobová fotografie Jindřicha Valenty ve skautském kroji, rok 1953
Dobová fotografie Jindřicha Valenty ve skautském kroji, rok 1953
zdroj: archiv pamětníka

Jindřich Valenta se narodil 7. ledna 1935 v Praze na Bohdalci. Rodina se záhy na to přestěhovala na Žižkov, kde prožili druhou světovou válku. Jindřich, kterému bylo na jejím konci deset let, se hned v září 1945 přihlásil do znovuobnoveného 36. skautského oddílu, kde získal přezdívku Vlk. Několik let po oficiálním zařazení všech mládežnických organizací pod Československý svaz mládeže a zániku Junáka se zapojil do fungování ilegálního 34. střediska Ostříž organizovaného Oldřichem Rottenbornem. Skupina skautů v té době tiskla a šířila protistátní letáky, či organizovala drobné sabotážní akce. Po jedné z nich byli někteří ze členů zatčeni a odsouzeni k menším trestům odnětí svobody v jáchymovských lágrech. Jindřich v té době obdržel podmíněný trest a společně s dalšími skauty vytvořil takzvaný Štáb sedmi. Šlo o skupinu pokračující v protistátní činnosti v letech 1952 až 1954. V polovině tohoto období získala Jindřicha pro spolupráci StB. O tomto faktu informoval hned po první schůzce ostatní členy oddílu a společně se jim snažili podávat klamné informace o své činnosti. Skupina v té době držela střelné zbraně, což se také stalo hlavním motivem soudního procesu započatého po opětovném zatýkání v říjnu roku 1954. Jindřich v něm dostal sedmiletý trest a tři roky si z něj odpykal v jáchymovském lágru Rovnost. Další dva roky strávil v opavské věznici, kde se přidal k neúspěšné vzpouře. Propuštěn byl v roce 1960 z vězení Valdice, kde strávil šestý a poslední rok za mřížemi. Nedlouho po tom byl povolán do výkonu vojenské služby k tzv. Technickým praporům. Po většinu aktivního života následně pracoval jako mechanik praček a odstředivek. Po roce 1989 se stal zástupcem hlavního vedoucího ve 34. skautském středisku Ostříž, které již nemuselo fungovat v ilegalitě.