Marie Čechová

* 1926  †︎ 2014

  • „A už jsme viděli toho Šlusara mrtvýho. A že Javoříčko hoří. Už hořel revír. U našeho baráku bylo plno Němců. Teď jsme šli a Bohuška začla plakat a říká: ,Mařenko, prosím tě, vrať se. To budou druhý Lidice.‘ Já říkám: ,Bohuško, kde se mám vrátit?‘ – ,Vrať se, já se bojím.‘ Já jsem udělala dva tři kroky, jen jsem se otočila, jak se říká, na obrtlíku a šla jsem s ní. Jdu s tou Bohuškou a měla jsem jít až k baráku tady přes ten mostek, co je tady dodnes. K nám dom. Jenomže už v tom dvoře tam bylo plno Němců. ,Zurück! Zurück!‘ Já říkám: ,Bohuško, my se musíme vrátit.‘ On ukazuje, že já se mám vrátit. Nevím už, jak mi to říkal. Tak já jsem té Bohušce podala ruku a říkám: ,Tak Bohuško, řekni našim, jak jsem skončila.‘ Podala jsem ruku a šla. Já jsem byla pobitá. Však doktor Adamec mě léčil. Dneska jsem hluchá už úplně. Léčil mě doktor Adamec, jak jsem byla pobitá. A nikdo to nechtěl slyšet. Protože nás napřed podezřívali, že my za to Javoříčko můžem. Že jsme měli s partyzánama a že jsme byli s Němcema.“

  • „Tak ze mě nedostali ani půl slova. ,Nevím, neznám, nepamatuju.‘ A víc jsem jim neodpověděla. Tak mě zbili, dokopali. Pak mě chytli za krk a kopli do mě. Já jsem měla ruce od krve. Protože tam byl štěrk. No ale nespadla jsem. Ta vůle člověka podržela, jak se říká, nad vodou. Proběhla jsem a pak už jsem běžela po dědině. Ale to bylo pro mě nejhorší, jak mě pustili z toho mostku. To byl pro mě nejtěžší moment. Protože jsem si říkala: zastřelit. Nebála jsem se, že mě zabijou. Ale jestli mě neporaní. Co budou se mnou dělat? To byl pro mě nejtěžší moment v životě.“

  • „Ale tentokrát přišel a maminka nebyla doma. Doma jsem byla jenom já. Teďka tři chlapy měla maminka v Německu a shánělo se jídlo. Daleko široko se chodilo prosit, shánět lístky jak pro partyzány, tak pro ty lidi v Německu, kterým jsme posílali balíky a všechno. Já říkám: ,Ježišmarjá, strejčku! Ale u nás není nikdo doma.‘ – ,No Mářo, máte něco schovanýho? Má být hospodářská kontrola.‘ Bylo ráno. Mě nic jinýho nenapadlo. Já jsem utíkala k Victorům, myslela jsem si, že chytnu buďto paní Victorovou nebo tu služku Boženku (Božena Vyroubalová). Tak jsem tam běžela. Protože my jsme měli slípky na černo. Prase na černo. Mouku pod haluzím před barákem. Byla kopa haluzí a tam měla maminka schované ve škatuli potraviny. A já jsem si řekla, že tam zaběhnu, sama doma, co se stane, ať už bude. Tak jsem zaběhla k té Victorové a jak dnes budu ho vidět do smrti. On pan Victora seděl za stolem a snídal. A paní Victorová byla v kuchyni. Přišla jsem, zaklepala a teď jsem viděla pana Victoru. No já jsem se lekla. Co mám vlastně říct? Protože já jsem nevěděla, jestli před ním mohu mluvit. Ona mi říká: ,Maruško, co potřebuješ?‘ A já říkám: ,Paní Victorová, já bych s Váma potřebovala mluvit.‘ A on říká: ,No jenom mluv.‘ A Victorová říká: ,Maruško, neboj se, řekni, co potřebuješ.‘ A já jí říkám: ,No paní Victorová, má být hospodářská kontrola a my máme doma věci a máma není doma. Máme doma slípky, jídlo.‘ On se zasmál. On už musel taky hodně rozumět. A říká: ,Marie, jsou černý nebo bílý, ty slípky?‘ A zasmál se. Já říkám: ,No všechny.‘ A on říká: ,Tak to naložte na trakař a zavezte to k nám na humno.‘ Odvezla jsem to na humno, slípky jsem naházela přes plot a bylo po kontrole. Ale ona kontrola pak nakonec nedošla.“

  • „Na Velikonoce v roce 1945, a v tom měla taky pomoct Victorová, ona se s partyzánama domluvila, že jako ukážou, že jsou v okolí partyzáni. Ona to nemyslela nějak ve zlém. Tak naši kluci, co měli kolem dvaceti let, ze všech těch dědin, všichni přišli do Střemeníčka do hospody. Ti kluci Eliášovi zůstali venku před hospodou a ještě druzí kluci šli na kopec hlídat, aby věděli, že nejedou od Březiny auta, že by se to rozprchlo. Dělali hlídku. A my jsme normálně tancovali. A ten Andrej Fursenko tam vystoupil na stůl, promluvil rusky, že jsou tam, že bojujou. Byly pozadělaný okna. On tam měl k tomu politickej doslov. Ale tady než seskočil z toho stolu, tak říkal všem Čechům: ,Kdo by promluvil, tak ráb caráb, sekyrka a glava pryč.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 08.11.2011

    (audio)
    délka: 03:26:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

My jsme si skoro všichni v obci říkali strýčku a tetičko

Marie Čechová v mládí
Marie Čechová v mládí
zdroj: archiv pamětníka

Marie Čechová, rozená Vlčková, se narodila v roce 1926 v malé obci Javoříčko uprostřed lesů Bouzovské vrchoviny. Dětství prožila v této vísce. Za války pracovala u firmy Hanisch v Prostějově. Domů se vrátila až počátkem roku 1945, přibližně v době, kdy její bratři Václav Vlček ml. a Ladislav Kryl utekli z nuceného nasazení a přidali se k partyzánskému oddílu Jermak - Fursenko. Tento oddíl často navštěvoval Javoříčko a rodina ho všemožně podporovala. Dne 5. května 1945 byla rodná obec pamětnice obklíčena protipartyzánským SS komandem poručíka Egona Lüdemanna. Jeho muži začali systematicky vypalovat domy a po skupinkách vraždit muže. Tímto způsobem bylo v obci zastřeleno 38 mužů od 15 do 75 let. Otec pamětnice Václav Vlček st. se zachránil ukrytím do kupky hnoje. Mezi zavražděnými byli také čtyři jeho bratři. Po válce dostali Vlčkovi dekretem dům v Nemilanech, kde se paní Marie provdala za Josefa Čecha. Pamětnice zemřela 31. prosince 2014